Velký pátek
čtení 1Kor 1.18-25 Radek
píseň 528 Byl jsi tam, když byl křižován můj Pán?
kázání Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse je mocí Boží 1 Kor 1.18
a připojím z Janova evangelia jedno Ježíšovo slovo z kříže: Žízním J 19.28
Dvoje poslední Velikonoce prožívám podobně palčivě jako ty covidové. Jakoby na mě dotíraly otázky v souvislosti s křížem Ježíše Krista s větší intenzitou.
Jak vnímat Boží cesty v našem světě uprostřed zpráv z Bachmutu či Avdiivky, o které jsme slyšeli od Vojty Mácy? Jak rozumět Kristovu kříži tváří v tvář Alle (která k nám chodí na češtinu), která přišla o rodiče přímo při dopadu rakety? A jak vztáhnout Boží působení na všechny poplivané, vysmívané, předčasně umírající, nespravedlivě trestané? Na všechny, kteří mohou protestovat, jak chtějí, ale trpký úděl je nemine?
Včera při podvečerním setkání jsme pročítali celý pašijový příběh – je v něm lidská slabost a malost, manipulace s davy, strach o sebe samu, který vítězí nad vírou a láskou, lhostejnost zbožných, náboženská moc, která pro svůj účel posvětí prostředky a politická moc, která není službou pravdě, ale populisticky popřává sluchu davu…A mě došlo, nebezpečné je mluvit o Kristově kříži triumfalisticky. Vidět v Ježíši toho, kdo přichází na kříž vyrovnaně jako by nezakusil poplivání a výsměch – pravdě, životu – sobě samému. Když o Ježíši Kristu mluvíme jako o svrchovaném vládci, který vědomě naplňuje vůli svého Otce a neohroženě kráčí vstříc bolesti a smrti.
Celému příběhu Ježíšova utrpení lze rozumět z mnoha úhlů, ten triumfalistický bych ráda minula. Zastavme se letos u dvou pohledů, které zakouším jako nosné pro svou víru a doufám, že byste to mohli mít podobně.
Ten první - pašijový příběh je zpětnou vazbou nám všem. Jen stěží bychom se nepoznali v některé z těch postav vyskytujících se v Ježíšově blízkosti či raději v uctivé vzdálenosti. A když už se nám to stane
- že si zafilozofujeme nad pravdou a zachováme se zbaběle,
- že selháváme ve svědectví o Bohu a o víře raději nemluvíme,
- že chvíli Pána Boha a jeho Syna bereme vážně a prokazujeme mu úctu a chvíli na něj lhostejně zapomínáme nebo ho vytěsňujeme ze svých životů
když se nám děje, že rozpoznáme tyto tendence, je na místě je vyznat a s pomocí Boží to zkoušet jinak. Tedy pohled na Kristovo utrpení jako zpětná vazba nám okolostojícím.
A ten druhý pohled: pašijový příběh sepisuje evangelista Jan i proto, aby povzbudil sbor, který byl vyhozen ze synagogy, který ztratil zázemí a ptá se, jestli tedy věří správnému Bohu. A jestli věří správnému Bohu, tak proč je v tom Pán Bůh nechává. Ta otázka se opakuje stále znovu – z úst věřících, pochybujících i těch, kdo o sobě mluví jako nevěřící. „Kde je Bůh, když se děje zlo a příkoří?“ Věřím, že nám Pán Bůh dal k téhle otázce svobodu. Zaznívá i v pašijích v různých nuancích jako výčitka: Dlouho ještě, Hospodine, na mě ani nevzpomeneš?, Proč jen mlčíš Pane?;
jako nepochopení: Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš?
jako nejistota: Bože můj, Bože můj proč jsi mě opustil?
Proč nevidíme Tvou mocnou intervenci v zápase o lidskou důstojnost, o lidské zdraví a lidské síly? Proč se stále vrací zprávy o lidské potřebě vládnout nad druhými – na jejich úkor, proč se tu po Hitlerovi, Frankovi, Mao-CeTungovi, Stalinovi, Karadžičovi, Pol Potovi, Pinochetovi a mnoha dalších objevují noví jako Putin, Kim Čong-un, Si Ťin-pching, kteří mají na rukou potoky krve? A zároveň zástupy trpících, bezmocných, nespravedlivě trestaných?
Ta otázka po Boží přítomnosti v lidské nouzi, nezaznívá kvůli jedinečnému příběhu Ježíše z Nazareta jaksi odděleně od lidí hříšných, zaznívá kvůli bolesti lidí.
A apoštol Pavel, jehož slova jsou vlastně nejstarším svědectvím o tom, že v Kristově kříži je zároveň ukryta naděje, tenhle Pavel vyznává, že Bůh je přítomný. Že smysl kříže je v tom, že Bůh je s trpícími, pronásledovanými a odmítanými. Že nejde především o to, aby se Písmo naplnilo bez zřetele k člověku. Jde tu o člověka.
Zároveň apoštol zažívá, že mnozí nejsou schopni přijmout Boží moc v kombinaci s utrpením, křížem a smrtí. „Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.“
Kristův kříž je Boží nabídkou provázení člověka i v těch nejtěžších chvílích, ve chvílích výsměchu, samoty, bezmoci. Ježíš volá Žízním se všemi, kteří touží po spravedlnosti a narovnání, protože jsou vysmíváni a křivě souzeni (a to nemyslím jen soudy, ale i v sudičství a předsudky druhých). Ježíš volá Žízním jménem všech, kterým je život vzat. Ježíš žízní se všemi, jejichž údělem je bezmoc nebo těžká nemoc.
Sestry a bratři, přijmout Kristův kříž jako Boží jednání pro člověka, jako nabízenou Boží ruku uprostřed lidské tísně, to vyžaduje velkou odvahu. Je to akt víry, ve kterém Bůh není jen svrchovaným režisérem, ale tím, kdo vstupuje do dění na jevišti světa a tam se s ním potkáváme – ve všech potřebných. Bůh je pro svou lásku vtažen do utrpení a v každém aktu krutosti a ve zvěrstvech nejen válečných je opět křižován. A v tom je ukryta naše naděje. V žádném zlu, které na nás doléhá, v nelidskosti, v žádné bolesti a smutku nejsme sami.
vyznání
Povstaňme k modlitbě a tento podíl na Kristově kříži vyznávejme:
Pane Ježíši Kriste, vyznáváme tváří v tvář Tvému kříži, že naše láska a věrnost jsou hodně omezené. Vyznáváme, že se nedostatek věrnosti a lásky projevil ve vztahu k Tobě, ve vztazích k druhým lidem i k sobě samým. Myslíme na slova, která neměla zaznít, chvíle, kdy jsme neobstáli, vyznáváme svou netrpělivost i lhostejnost, pýchu a sobectví.
Každý, kdo takto vyznává svou vinu, připoj se hlasitým: Vyznávám.
Pane Ježíši Kriste, nepřišel jsi na svět, abys ho soudil, ale kvůli jeho záchraně a nic to nemůže zhatit. Také my věříme, že v tobě máme záchranu a u tebe naději, odpuštění a budoucnost.
Každý, kdo takto věří, vyznej to hlasitým: Věřím.
Pane Ježíši Kriste, z tvého odpuštění žijeme. Osvobozuje nás, abychom i my mohli odpustit a o odpuštění druhé prosit. Chceme tuto svobodu vděčně přijmout a do tvého díla smíření se zapojit ochotou ke smíření i pokornou prosbou o ně.
Každý, kdo opravdu chce, vyznej to hlasitým: Odpouštím.
Vy, kdo takto vyznáváte, věříte a přijímáte svobodu k odpuštění, poslyšte slovo milosti:
Pro mě, praví Bůh, je každý z vás jedinečný,
každý z vás je vzácným a křehkým bohatstvím.
Ať vše, co vás trápí je smazáno
a vaše další kroky ať u mne naleznou novou naději.
Na znamení pokoje, který nám Bůh dává, abychom my mohli být stejně štědří, podejme si teď navzájem ruce se slovy: Pokoj tobě.
píseň 707 Má víra pohlíží
eucharistická modlitba, vysluhování
přímluvy Pane Ježíši, na kříži jsi nám ukázal, jak veliká je tvá láska k nám. Nedokážeme ji nikdy a ničím docenit. Pane, Ty víš, jak těžký je kříž, prosíme tě, podpírej nás svou láskou, když stěží snášíme trápení a bezmoc druhých nebo vlastní.
Prosíme Tě v tuto chvíli za ty, pro které je tento den posledním
Prosíme tě za lidi, kteří jsou nemocní, trpí bolestmi a strachem
Prosíme tě za lidi, kteří ztratili smysl života a uvažují o sebevraždě
Prosíme tě za ty, kteří jsou druhými zraňováni a zabíjeni v nesmyslných válkách
Prosíme tě za lidi, kteří mají hlad, žízeň a existenční starosti
Prosíme tě za lidi, kteří jsou pohlceni slávou, mocí a penězi
Prosíme tě za lidi, kteří jsou osamělí a neznají přátelství druhých.
Prosíme tě za děti, které jsou nemocné, opuštěné, týrané.
Prosíme tě za lidi, kteří tě hledají a také za dobré vztahy mezi církvemi
Prosíme tě, vyslyš všechny naše prosby, ty vyslovené ale i ty, které máme na srdci… modlitba Páně
poslání 1Te 5,10n.18n
požehnání Hospodin praví: Zamiloval jsem si tě, lide můj, a zavolal jsem tě jako svého syna, abys vyšel z otroctví.
Cožpak bych se tě mohl vzdát?
Nedám průchod svému hněvu, protože jsem Bůh a ne člověk. Jsem Svatý uprostřed tebe a nepřicházím s hněvivostí.
píseň 222 Radujte se v Pánu vždy