Boží hod velikonoční
Vzkříšený Ježíš Kristus říká:
Byl jsem mrtev – a hle, živ jsem na věky věků.
Mám klíče od smrti i hrobu. Zj 1.18
píseň 560 Vítězi k poctě zpívejme
vstupní modlitba
čtení 1 Kor 15.1-11 Věra M.
píseň 238 Šly zrána ke hrobu
kázání Mk 16.1-8
Ježíš Kristus byl vzkříšen. Každý rok znovu, na mnoha místech naší planety slaví celé zástupy tu zvláštní velikonoční událost. A pak - týden co týden, neděli co neděli, někdy snad i častěji nám dochází, jakým zdrojem víry je zvěst o kříži a vzkříšení.
Zároveň však zpráva o Ježíšově vzkříšení ne vždy vyvolává radost, jásot nebo vděčnou píseň chval. Už od samého počátku Kristovo vzkříšení provází otázky, pochybnosti, a taky nahání strach a zděšení. A nejen tehdy u prázdného hrobu.
To, co se tehdy stalo, odporuje všem zvyklostem, veškeré lidské zkušenosti - tehdy i nyní. Není to srovnatelné s ničím, co zná lékařská, nebo i léčitelská tradice. Ježíšovo vzkříšení se nevejde ani do žádné kategorie zázraků, přesahuje veškerou náboženskou zkušenost. Apoštol Pavel se sice zmiňuje o zvláštní výsadě, které se mu „jako nedochůdčeti“ dostalo, totiž že se mu Kristus zjevil. Ale i pro Pavla to byla vlastně jen epizoda. Důležitá, ale ne rozhodující. Tou klíčovou událostí bylo prosté svědectví o vzkříšeném Kristu, které jsme slyšeli od Věry v prvním čtení: „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem.“ A to apoštol šíří dál. Ukřižovaný Kristus byl vzkříšen. Nic víc a nic míň.
Někteří tuhle zprávu prostě nepřijali, nepřijímají, nepřijmou. Vždyť dlouho očekávaný Mesiáš, který měl podle proroků narovnat všechny pokroucené cesty, pěkně srovnat hrbolatost a pokřivenost našich životů, tento Mesiáš přišel, zemřel, možná byl i vzkříšen…ale není to vidět. Život běží dál, jakoby snad ani nepřišel. Stále dostává až příliš velký prostor bezohlednost, chamtivost, pýcha, stále jakoby nebylo možné se uplatnit jinak než ostrými lokty, asertivitou, na úkor druhých…tak k čemu to vzkříšení.
Někde se však poselství o vzkříšení stále znovu prosazuje. Přesto, že budí rozpaky, vyvolává pochybnosti, co se to tehdy vlastně o Velikonocích stalo - to zná snad každý z nás. Přesto se ale toto „pochybné“ poselství stává stále znovu zvláštní silou, která proměňuje životy. Stává se silou, účinnější než ostré lokty, oporou v důležitých rozhodnutích i v nejtěžších chvílích života.
Je to vlastně poselství plné paradoxů. Událost, která děsí, je nakonec příčinou slavení a radosti. Zpráva poslů u prázdného hrobu se zdá být jakási ubohoučká, a přece se nakonec stává hnacím motorem, studnicí energie. Vůbec celý příběh Mesiáše jakoby ústil do bezvýchodnosti, do slepé uličky, a přesto se stává mohutnou inspirací k proměně života. Ostatně, podobných paradoxů je možné v Písmu najít celou řadu. Setkáváme se v něm s vděčností za stvoření, i při vědomí jeho pomíjivosti. S vděčností za život, ačkoli všechno se zde jeví jako marnost nad marnost. I z hloubi slzavých údolí, z údolí stínu smrti k nám zaznívá zpěv pokoje, nesený důvěrou, že život má i s tím vším svůj hluboký smysl. A to, že se Bůh ve své svrchovanosti snížil na roveň člověka? A nejen tak na oko, ale že všechnu naši křehkost bere na sebe? To už není jen paradox. To vypadá je holé bláznovství. Stejně jako to, že svému (tolik pochybnému) stvoření zůstává stále věrný, náš velkomeziříčský sbor nevyjímaje. Na to jednoduše lidský rozum nestačí. Jako nestačí na tu zprávu velikonočního rána.
Od samého počátku se stávají nositeli a garanty této zprávy lidé všelijak slabí, klopýtající, ustrašení, v rámci společnosti jaksi méněcenní. Žádní siláci víry. Jestli nám záleží na budoucnosti evangelia a sborů, tak by bylo bláhové spoléhat na jednu silnou osobnost. Na jednoho tahouna, který do situace vnese jasné světlo, vytyčí směr, přesvědčí zástupy…mnohem víc jde o drobná životní svědectví každého z nás. V průběhu staletí až po dnes se také ozývají výtky vůči církvi bohaté, mocné, zaplétající se do sítí slávy, církve, která chce mít velký vliv… Nejen že to takové církví nesluší, ale stává se jaksi bezzubou, zbytečnou. Budoucnost evangelia i v této zemi závisí především na pochybujících, selhávajících, i zrazujících, kteří to poznali a vyznali a kteří znovu povstávají v síle vzkříšeného Krista.
O Velikonocích v Jeruzalémě jsou právě takovými vylekané prchající ženy. A taky Petr, který se tak dušoval, že vydrží a zapřel. Stejně jako jeho druhové. Rybáři, celníci, nevěstky… Ti šíří poselství o Vzkříšeném. Na nich je zjevná ta zvláštní, nebývalá zpráva: že v propastech a hlubinách lidské existence se rodí nový život. Ne na výšinách, ne v moci. Ale v bezmoci. Jak to říká apoštol Pavel. „Raději se budu chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova…Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.“ 2 K 12.9+10
A co se vlastně tehdy stalo, že z těch ustrašených žen se také stali živí svědkové vzkříšeného Krista? Ty ženy šly ke hrobu pomazat mrtvé tělo – třetí den to byla v tamních podmínkách bláhovost – třetí den by našly tělo leda tak v pokročilém stádiu rozkladu. Ale jak jsme výstižně zpívali: šly „oživit vzpomínku, balzámem zpomalit zánik a zapomnění a na chvíli podržet, co bylo a co není“. To je bláhové – spoléhat na to, co bylo, pokoušet se resuscitovat sice ne tak vzdálenou, ale přece jen minulost. Tu je možné s vděčností a pokorou přijmout, děkovat za ni, taky prosit za odpuštění. Ale balzamovat ji? Zakonzervovat? To nijak nepomáhá. Naopak. Člověk mnohem spíš zakonzervuje sám sebe. Právě tak, jak byla do solného sloupu zakonzervována Lotova žena se svou vazbou na minulost, se steskem nad zanikající Sodomou.
Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome se ale naštěstí daly na útěk. Sice vyplašené, ale přece jen vstříc nové budoucnosti, nové možnosti, kterou Ježíš všem znejistělým, tápajícím, vystrašeným zaslíbil: „kde se sejdou dva nebo tři ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich a hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“
Sestry a bratři, prosím povstaňte a v odpověď na evangelium vyznávejme své hříchy, svou víru i touhu odpustit:
* Pane Ježíši Kriste, ukřižovaný a vzkříšený,
vyznáváme, že nás často drží ve své moci minulost, touha po větším vlivu, všelijaké závislosti, že se bojíme toho, co je před námi, máme strach o své blízké, o sebe. Dáváme přednost jistotě nebo nedůvěře před vírou v Tebe. Pane, je nám to líto.
Chcete-li, připojte se sestry a bratři větou:
Pane, s lítostí vyznávám svůj hřích.
* Pane Ježíši Kriste, ukřižovaný a vzkříšený,
věříme, že nás máš rád i přes naše viny. Věříme, že nám odpouštíš, věříme, že i kvůli nám jsi trpěl. Věříme, že Tvoje smrt a vzkříšení nám otevírají naplněný život, život v duchu evangelia, ve kterém je místo pro pokoru i radost, vděčnost, naději a mnohé další
Kdo takto věříte, vyznejte svou důvěru i víru:
Pane, Tobě důvěřuji a v Tebe věřím.
* Pane Ježíši Kriste, ukřižovaný a vzkříšený,
Tvoje odpuštění je jako hluboká studna, kde se viny utopí a už je znovu nevyhledáváš. Prosíme, dej nám sílu taky odpouštět – ne z povinnosti, ale z naděje, kterou nám přinášíš.
Sestry a bratři, kdo máte co odpustit svým blízkým i vzdáleným, společně vyznejte nahlas:
Pane, s pomocí Boží odpouštím.
A já věřím a zvěstuji vám, že Ježíš Kristus, ten ukřižovaný a vzkříšený, vám odpouští viny a dává vám sílu k novému životu. Amen
píseň 558 Přemohl Ježíš smrti noc
vyznání víry, eucharistická modlitba, vysluhování, děkovná modlitba
oznámení Radek
přímluvy Náš vzkříšený Pane,
Tvá cesta lásky a milosti, pomoci a rozdávání byla Bohem Otcem potvrzena. Kéž si to uvědomujeme tváří v tvář problémům kolem nás.
Prosíme, ať bereme vážně úkol zvěstovat Tvé evangelium. Dej nám nalézat ta správná slova i činy, dej nám citlivost pro správné formy zvěstování, veď nás svým Duchem k věrohodnosti.
Prosíme, proměň náš vztah k minulosti, k tomu, co umíme a dokážeme, vztah k majetku. Dej, ať při užívání toho všeho myslíme na druhé.
Prosíme, proměň náš vztah k životnímu prostředí v jeho šíři, aby nás ani v maličkostech, které rozhodují o škodě či prospěchu přírody, neovládala lhostejnost, pohodlnost a neodpovědnost.
Prosíme, ať naše slova nezůstanou marná a prázdná. Uč nás, jak je naplňovat Tobě milým obsahem.
Prosíme, ať tě dokážeme vidět v našich bližních, kteří mají nouzi a my jim v ní můžeme pomoci. Kéž jim činíme, jako bychom tak činili tobě samému.
Prosíme, aby víra prostoupila každičký okamžik, který je nám dáno prožít…
Společně se Tvými slovy modlíme k Bohu: Otče náš, jenž jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé je království i moc i sláva na věky. Amen.
píseň 548 Buď Bohu všechna chvála, čest
poslání 1 K 15.39-43
požehnání
Těžko říct, jaké dny nás čekají:
Ale ať vám v nich určitě neschází Kristova milost,
vždyť bez ní by náš život stál pevně leda jako dům na písku.
Těžko říct, čeho se kdy lekneme a co nás rozesmutní:
Ať vás při tom vždycky podrží Boží láska, díky které nejsme sami ani ve smutku a trápeních.
Těžko říct, jaké úkoly nás kde čekají, kdo nás bude potřebovat a co je třeba udělat:
Ať vás vždycky vede přítomnost Ducha svatého
– abyste neklesali pod tíhou zbytečných úkolů ani neúnosných břemen, ale abyste poznali a našli, co je dobré, Bohu milé, dokonalé a obnovili tím svou mysl.
píseň 549 Buď tobě sláva
Velký pátek
čtení 1Kor 1.18-25 Radek
píseň 528 Byl jsi tam, když byl křižován můj Pán?
kázání Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse je mocí Boží 1 Kor 1.18
a připojím z Janova evangelia jedno Ježíšovo slovo z kříže: Žízním J 19.28
Dvoje poslední Velikonoce prožívám podobně palčivě jako ty covidové. Jakoby na mě dotíraly otázky v souvislosti s křížem Ježíše Krista s větší intenzitou.
Jak vnímat Boží cesty v našem světě uprostřed zpráv z Bachmutu či Avdiivky, o které jsme slyšeli od Vojty Mácy? Jak rozumět Kristovu kříži tváří v tvář Alle (která k nám chodí na češtinu), která přišla o rodiče přímo při dopadu rakety? A jak vztáhnout Boží působení na všechny poplivané, vysmívané, předčasně umírající, nespravedlivě trestané? Na všechny, kteří mohou protestovat, jak chtějí, ale trpký úděl je nemine?
Včera při podvečerním setkání jsme pročítali celý pašijový příběh – je v něm lidská slabost a malost, manipulace s davy, strach o sebe samu, který vítězí nad vírou a láskou, lhostejnost zbožných, náboženská moc, která pro svůj účel posvětí prostředky a politická moc, která není službou pravdě, ale populisticky popřává sluchu davu…A mě došlo, nebezpečné je mluvit o Kristově kříži triumfalisticky. Vidět v Ježíši toho, kdo přichází na kříž vyrovnaně jako by nezakusil poplivání a výsměch – pravdě, životu – sobě samému. Když o Ježíši Kristu mluvíme jako o svrchovaném vládci, který vědomě naplňuje vůli svého Otce a neohroženě kráčí vstříc bolesti a smrti.
Celému příběhu Ježíšova utrpení lze rozumět z mnoha úhlů, ten triumfalistický bych ráda minula. Zastavme se letos u dvou pohledů, které zakouším jako nosné pro svou víru a doufám, že byste to mohli mít podobně.
Ten první - pašijový příběh je zpětnou vazbou nám všem. Jen stěží bychom se nepoznali v některé z těch postav vyskytujících se v Ježíšově blízkosti či raději v uctivé vzdálenosti. A když už se nám to stane
- že si zafilozofujeme nad pravdou a zachováme se zbaběle,
- že selháváme ve svědectví o Bohu a o víře raději nemluvíme,
- že chvíli Pána Boha a jeho Syna bereme vážně a prokazujeme mu úctu a chvíli na něj lhostejně zapomínáme nebo ho vytěsňujeme ze svých životů
když se nám děje, že rozpoznáme tyto tendence, je na místě je vyznat a s pomocí Boží to zkoušet jinak. Tedy pohled na Kristovo utrpení jako zpětná vazba nám okolostojícím.
A ten druhý pohled: pašijový příběh sepisuje evangelista Jan i proto, aby povzbudil sbor, který byl vyhozen ze synagogy, který ztratil zázemí a ptá se, jestli tedy věří správnému Bohu. A jestli věří správnému Bohu, tak proč je v tom Pán Bůh nechává. Ta otázka se opakuje stále znovu – z úst věřících, pochybujících i těch, kdo o sobě mluví jako nevěřící. „Kde je Bůh, když se děje zlo a příkoří?“ Věřím, že nám Pán Bůh dal k téhle otázce svobodu. Zaznívá i v pašijích v různých nuancích jako výčitka: Dlouho ještě, Hospodine, na mě ani nevzpomeneš?, Proč jen mlčíš Pane?;
jako nepochopení: Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš?
jako nejistota: Bože můj, Bože můj proč jsi mě opustil?
Proč nevidíme Tvou mocnou intervenci v zápase o lidskou důstojnost, o lidské zdraví a lidské síly? Proč se stále vrací zprávy o lidské potřebě vládnout nad druhými – na jejich úkor, proč se tu po Hitlerovi, Frankovi, Mao-CeTungovi, Stalinovi, Karadžičovi, Pol Potovi, Pinochetovi a mnoha dalších objevují noví jako Putin, Kim Čong-un, Si Ťin-pching, kteří mají na rukou potoky krve? A zároveň zástupy trpících, bezmocných, nespravedlivě trestaných?
Ta otázka po Boží přítomnosti v lidské nouzi, nezaznívá kvůli jedinečnému příběhu Ježíše z Nazareta jaksi odděleně od lidí hříšných, zaznívá kvůli bolesti lidí.
A apoštol Pavel, jehož slova jsou vlastně nejstarším svědectvím o tom, že v Kristově kříži je zároveň ukryta naděje, tenhle Pavel vyznává, že Bůh je přítomný. Že smysl kříže je v tom, že Bůh je s trpícími, pronásledovanými a odmítanými. Že nejde především o to, aby se Písmo naplnilo bez zřetele k člověku. Jde tu o člověka.
Zároveň apoštol zažívá, že mnozí nejsou schopni přijmout Boží moc v kombinaci s utrpením, křížem a smrtí. „Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.“
Kristův kříž je Boží nabídkou provázení člověka i v těch nejtěžších chvílích, ve chvílích výsměchu, samoty, bezmoci. Ježíš volá Žízním se všemi, kteří touží po spravedlnosti a narovnání, protože jsou vysmíváni a křivě souzeni (a to nemyslím jen soudy, ale i v sudičství a předsudky druhých). Ježíš volá Žízním jménem všech, kterým je život vzat. Ježíš žízní se všemi, jejichž údělem je bezmoc nebo těžká nemoc.
Sestry a bratři, přijmout Kristův kříž jako Boží jednání pro člověka, jako nabízenou Boží ruku uprostřed lidské tísně, to vyžaduje velkou odvahu. Je to akt víry, ve kterém Bůh není jen svrchovaným režisérem, ale tím, kdo vstupuje do dění na jevišti světa a tam se s ním potkáváme – ve všech potřebných. Bůh je pro svou lásku vtažen do utrpení a v každém aktu krutosti a ve zvěrstvech nejen válečných je opět křižován. A v tom je ukryta naše naděje. V žádném zlu, které na nás doléhá, v nelidskosti, v žádné bolesti a smutku nejsme sami.
vyznání
Povstaňme k modlitbě a tento podíl na Kristově kříži vyznávejme:
Pane Ježíši Kriste, vyznáváme tváří v tvář Tvému kříži, že naše láska a věrnost jsou hodně omezené. Vyznáváme, že se nedostatek věrnosti a lásky projevil ve vztahu k Tobě, ve vztazích k druhým lidem i k sobě samým. Myslíme na slova, která neměla zaznít, chvíle, kdy jsme neobstáli, vyznáváme svou netrpělivost i lhostejnost, pýchu a sobectví.
Každý, kdo takto vyznává svou vinu, připoj se hlasitým: Vyznávám.
Pane Ježíši Kriste, nepřišel jsi na svět, abys ho soudil, ale kvůli jeho záchraně a nic to nemůže zhatit. Také my věříme, že v tobě máme záchranu a u tebe naději, odpuštění a budoucnost.
Každý, kdo takto věří, vyznej to hlasitým: Věřím.
Pane Ježíši Kriste, z tvého odpuštění žijeme. Osvobozuje nás, abychom i my mohli odpustit a o odpuštění druhé prosit. Chceme tuto svobodu vděčně přijmout a do tvého díla smíření se zapojit ochotou ke smíření i pokornou prosbou o ně.
Každý, kdo opravdu chce, vyznej to hlasitým: Odpouštím.
Vy, kdo takto vyznáváte, věříte a přijímáte svobodu k odpuštění, poslyšte slovo milosti:
Pro mě, praví Bůh, je každý z vás jedinečný,
každý z vás je vzácným a křehkým bohatstvím.
Ať vše, co vás trápí je smazáno
a vaše další kroky ať u mne naleznou novou naději.
Na znamení pokoje, který nám Bůh dává, abychom my mohli být stejně štědří, podejme si teď navzájem ruce se slovy: Pokoj tobě.
píseň 707 Má víra pohlíží
eucharistická modlitba, vysluhování
přímluvy Pane Ježíši, na kříži jsi nám ukázal, jak veliká je tvá láska k nám. Nedokážeme ji nikdy a ničím docenit. Pane, Ty víš, jak těžký je kříž, prosíme tě, podpírej nás svou láskou, když stěží snášíme trápení a bezmoc druhých nebo vlastní.
Prosíme Tě v tuto chvíli za ty, pro které je tento den posledním
Prosíme tě za lidi, kteří jsou nemocní, trpí bolestmi a strachem
Prosíme tě za lidi, kteří ztratili smysl života a uvažují o sebevraždě
Prosíme tě za ty, kteří jsou druhými zraňováni a zabíjeni v nesmyslných válkách
Prosíme tě za lidi, kteří mají hlad, žízeň a existenční starosti
Prosíme tě za lidi, kteří jsou pohlceni slávou, mocí a penězi
Prosíme tě za lidi, kteří jsou osamělí a neznají přátelství druhých.
Prosíme tě za děti, které jsou nemocné, opuštěné, týrané.
Prosíme tě za lidi, kteří tě hledají a také za dobré vztahy mezi církvemi
Prosíme tě, vyslyš všechny naše prosby, ty vyslovené ale i ty, které máme na srdci… modlitba Páně
poslání 1Te 5,10n.18n
požehnání Hospodin praví: Zamiloval jsem si tě, lide můj, a zavolal jsem tě jako svého syna, abys vyšel z otroctví.
Cožpak bych se tě mohl vzdát?
Nedám průchod svému hněvu, protože jsem Bůh a ne člověk. Jsem Svatý uprostřed tebe a nepřicházím s hněvivostí.
píseň 222 Radujte se v Pánu vždy
Velké Meziříčí 2. 4. 2023
vstupní slovo
Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu.
Žehnáme vám z Hospodinova domu.
Hospodin je Bůh, dává nám světlo.
Slavte svátek ratolestí, k rohům oltáře se ubírejte.
Ž 118,24. 26-27
Sestry a bratři, svátek ratolestí naznačuje, že dnes budeme slavit společně s dětmi Květnou neděli. Vítejte v tomto nedělním ránu, do kterého nám žalmista zvěstuje: Hospodin bude chránit Tvé vycházení i vcházení, nyní i navěky. Amen
píseň 277 Chval Pána svého písní
modlitba Pane,
v tomto světě se cítíme lecčím ohroženi a ohlížíme se po jistotách, po něčem, co by nás v životě pevně podrželo. Jako by tu bylo něco skutečně pevného a neproměnného! Odpusť, že jsme náchylní vsadit na falešné jistoty; že hledáme všelijaké lidské záruky namísto důvěry v tebe a spolehnutí na tvou blízkost, že se chytáme lidských slov namísto Tvých zaslíbení.
Chválíme tě za to, že ty jsi věrný Bůh. Amen
čtení
Ex 20.2+4-6 Anička Čaňková
Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh; já jsem Tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.
Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
píseň 115 Bůh je náš Pán a Král
vyprávění s dětmi
Jak vypadá Pán Bůh? (Má fousy? Nosí brýle? Je vysoký? Je malý? Chodí v obleku? Pokud děti začnou něco vymýšlet, zeptejte se, odkud to vědí.) Nevíme.
Občas se maluje jako starý pán, ale to jen proto, že staří pánové bývají moudří a mocní, jako kouzelný dědeček z pohádky. Pán Bůh ale není žádný kouzelný dědeček! A my – i kdybychom natisíckrát chtěli - nevíme, jak vypadá. Jestli jste dobře poslouchali Aničku, víte dokonce, že to je dobře. Že si nemáme vytvářet nějakou představu Boha, že to Bůh nechce.
Mojžíš je s Izraelci na cestě, putují pouští. A Mojžíš se občas lidu vzdálí a vyleze na horu, aby se potkal s Hospodinem. Ne tváří v tvář, ale aby ho slyšel. Už dostal od Boha deset pravidel – na každý prst jedno – aby Izraelci mohli dobře žít. Těm pravidlům se říká přikázání, ale jsou to spíš takové směrovky, kudy jít a jak žít než nějaké rozkazy. Znáte nějaké přikázání – Bůh je jen jeden, máme se klanět jen neviditelnému Bohu a ne si vytvářet bůžky, nemáme brát jméno Boží nadarmo, máme světit den odpočinku, starat se o rodiče, nemáme zabíjet, být nevěrní, krást, nemáme lhát a závidět. Mojžíš a Izraelci slíbili, že se těmi pravidly budou řídit. Zrovna teď zůstal Mojžíš s Hospodinem na hoře a jsou tam dlouho. Bůh Mojžíšovi vysvětluje, jak důležitý je den odpočinku. A Bůh také dává Mojžíšovi kamenné desky, kde je to desatero vyryté.
Děcka, znáte nějakou reklamu? Na co? A nakupujete podle reklamy?
A víte, co je lživá reklama? - to je reklama, která slibuje něco, co ve skutečnosti není. Nebo třeba, že k nákupu dostanete dárek, ale nedostanete, protože už jsou rozebrané. Reklamy se snaží člověka oblbnout. Vnutit mu svůj názor. A to může být pořádný průšvih — člověk začne mít pocit, že žít bez bot Adidas, tepláků Puma, trička Nike nejde, že potřebujete k životu tyčinku Snickers, nářadí Bosch nebo auto Lexus. Že bez toho to prostě NEJDE!
Izraelci, co čekali na Mojžíše, až se vrátí z hory, měli taky pocit, že bez něčeho to už dál NEJDE! Bez něčeho, co by jim zaručovalo, že je Bůh s nimi. Dokud tu byl Mojžíš, tak to šlo, ale co teď, když tu není? A nestalo se mu něco? Co máme dělat, když ten, co Pánu Bohu nejvíc rozumí, je pryč? A co když ten tajemný, skrytý Bůh už vůbec není s námi? Pochybnosti jsou zákeřná věc — stačí pár takových otázek a i velké množství lidí najednou neví, co je tak docela pravda a co ne.
Izraelci pomalu dostávali strach: jak se s tím neviditelným Bohem domluvíme? To přece nepůjde… A pak někdo dostal nápad: co kdybychom měli sochu Boha? Jako mají třeba Amónci nebo Moábci – jako jiné národy? To je nápad! Budeme vědět, komu přinášíme oběti, kdo nás vede, budeme vědět, že je to někdo silný! Na sochu se dá sáhnout, když člověk pochybuje, budeme mít sochu, Bůh nikdy nebude daleko! A tak řeknou Mojžíšovu bratru Áronovi „udělej nám Boha, kterého je vidět!“
Co má Áron dělat? Postavit se jim? Říct, že to se přece nesmí?! Asi by měl, ale je na to sám a nemá dost odvahy. Tak mi přineste náušnice a šperky, nejrůznější ochranné amulety a já vám toho Boha udělám… Vznikne socha zlatého býčka. Silný jako býk, to známe, to je prima, to je dobrá záruka, že se nám nic nestane. Jako by jim nestačilo, co doposud zažili, vysvobození z Egypta, vedení pouští i to, že uprostřed pouště měli tak akorát jídlo a pití….To přece taky bylo vidět! Ale oni chtěli sochu, a když ji Áron dokončil, řekli: Hurá, sláva, tohle je ten Bůh, který nás vyvedl z Egypta, konečně ho vidíme. A začnou slavit, zpívat, tancovat, je to čím dál větší paráda, až jsou najednou lidi úplně mimo. Jako v tranzu. Jako na drogách, tancují a tancují a volají hurá, hurá, hurá, ale jako by o sobě nevěděli.
Pán Bůh na hoře to všechno viděl, přestal s Mojžíšem mluvit a hrozně moc se rozzlobil — tak oni takhle! Slíbili, že mě budou mít rádi a že mě budou poslouchat, ale při první příležitosti si dělají, co chtějí. To teda ne, takový lid já nechci! Je zle! Mojžíš popadne desky, na kterých je napsáno těch 10 pravidel a pospíchá dolů. A tam vidí tu hrůzu na vlastní oči, a taky se rozčílí. Roztříská desky o skálu — na co by vám byly, když nechcete poslouchat? Je zle. Zlobí se Hospodin, zlobí se Mojžíš.
Býčka úplně zničil. Spálil, rozemlel na prach, prostě úplně zdemoloval. Nic nezbylo. A teď si to vyřídí a Áronem: Árone, co to bylo?! Co jsi to udělal?! Jak jsi mohl něco takového dovolit?! Co já? Oni po mně chtěli sochu, protože ty jsi byl tak dlouho pryč! Já to zlato jen hodil do ohně a vylezlo z toho tohle… To je zbabělec! Nedokázal říct lidem, že se to nemá a teď hází vinu na ně! Mojžíš se s ním ale dál nezdržuje. Shromáždí všechny, kdo věří Hospodinu – skrytému Bohu (jsou to hlavně Lévijci, lidé z pokolení Lévi) a ty modloslužebníky potrestají.
Teprve teď lidem dochází, co se stalo. Vlastně mohlo jít i o manipulaci. Víte, co to je – manipulace? obrázek ruky+slovo manipulace.
Má ten obrázek a slovo něco společného?
Názorně např. můžeme přenést židli z místa na místo.
Latinsky se ruka řekne manus. Přenesli jsme židli, manipulovali jsme s ní. Slovo manipulace se ale používá spíš v přeneseném významu. Manipuluji s člověkem nebo skupinou lidí, aby to bylo k mému užitku nebo podle mého přesvědčení. Manipuluje se ani ne tak rukou, jako spíš slovem, mocí, vydíráním, ale třeba i tím, že budete vůči druhým podbíziví, budete lichoti nebo jim budete prokazovat zvláštní služby, nosit dárečky, aby pak udělali to, co chcete.
Vlastně jako by ten býček zajistil, že Bůh se před námi neschová, že my si se svým Bohem můžeme tak trochu dělat, co chceme. Jako bychom řekli: Bože, my si tě hezky podržíme u sebe, jako prase v chlívku a budeš dělat, co my budeme chtít!
Spoléhání na falešné jistoty ani manipulace nejsou uchráněni ani křesťané. Nejlepším lékem na to je spoléhat na Boží blízkost a dbát na to, co nám Bůh říká. Tak zůstaneme Pánu Bohu věrní a můžeme i druhým dokazovat, že Bůh je tady s námi, i když ho nevidíme.
Pane a Bože, zůstáváš skrytý a nám je z toho někdy úzko. Někdy vymýšlíme pěkné hlouposti – abychom se ujistili, že jsi s námi. Někdy si Tě zas chceme všelijak naklonit. Pomoz nám, když tě hledáme, ujisti nás, že nejsme sami, že jsi s námi. A nauč nás, vyhnout se tomu, co je modla, co k tobě nevede. Amen.
Sv 37 Čest vzdej
Další den jde Mojžíš znovu na horu, aby promluvil s Hospodinem a poprosil ho o odpuštění. Izraelci ho moc, moc ho zklamali, ale stejně se modlí: Bože, odpusť jim, potrestej mě za ně, raději mě… Sebe nabízí jako oběť, která ponese viny druhých. Na druhých, na lidu, ke kterému patří, mu záleží víc než na sobě. A to dobře známe z příběhu Ježíše Krista, Božího Syna. Nasadil svůj život za nás. Dneska začíná tzv. velikonoční týden, kdy si připomínáme nejdůležitější část Ježíšova příběhu – tzv. pašije – příběh jeho utrpení. Začíná tím, jak velkolepě vjíždí Ježíš do Jeruzaléma a davy jásají. Ti samí lidé budou později volat Ukřižuj! My už víme, že Ježíš podstoupil smrt na kříži a byl vzkříšen. A že Bůh tu jeho cestu sebeoběti potvrdil. Tak jej teď můžeme společně chválit
píseň 300 Hosanna a já přizvu děcka
ohlášky
přímluvy zpívané 407 Ta touha hluboko je v nás
+ modlitba Páně
poslání Mk 11.7-11+15-18
Oslátko přivedli k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. A ti, kdo šli před ním i za ním, volali: „Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!“
Ježíš vjel do Jeruzaléma. Když vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků a stánky prodavačů holubů; nedovoloval ani to, aby někdo s čímkoliv procházel nádvořím. A učil je: „Což není psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby pro všechny národy‘? Vy však jste z něho udělali doupě lupičů.“
Velekněží a zákoníci to uslyšeli a hledali, jak by ho zahubili; báli se ho totiž, protože všechen lid byl nadšen jeho učením.
požehnání
Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.
píseň 421 Otevřete brány
Velké Meziříčí 2. 4. 2023
vstupní slovo
Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu.
Žehnáme vám z Hospodinova domu.
Hospodin je Bůh, dává nám světlo.
Slavte svátek ratolestí, k rohům oltáře se ubírejte.
Ž 118,24. 26-27
Sestry a bratři, svátek ratolestí naznačuje, že dnes budeme slavit společně s dětmi Květnou neděli. Vítejte v tomto nedělním ránu, do kterého nám žalmista zvěstuje: Hospodin bude chránit Tvé vycházení i vcházení, nyní i navěky. Amen
píseň 277 Chval Pána svého písní
modlitba Pane,
v tomto světě se cítíme lecčím ohroženi a ohlížíme se po jistotách, po něčem, co by nás v životě pevně podrželo. Jako by tu bylo něco skutečně pevného a neproměnného! Odpusť, že jsme náchylní vsadit na falešné jistoty; že hledáme všelijaké lidské záruky namísto důvěry v tebe a spolehnutí na tvou blízkost, že se chytáme lidských slov namísto Tvých zaslíbení.
Chválíme tě za to, že ty jsi věrný Bůh. Amen
čtení
Ex 20.2+4-6 Anička Čaňková
Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh; já jsem Tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.
Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.
píseň 115 Bůh je náš Pán a Král
vyprávění s dětmi
Jak vypadá Pán Bůh? (Má fousy? Nosí brýle? Je vysoký? Je malý? Chodí v obleku? Pokud děti začnou něco vymýšlet, zeptejte se, odkud to vědí.) Nevíme.
Občas se maluje jako starý pán, ale to jen proto, že staří pánové bývají moudří a mocní, jako kouzelný dědeček z pohádky. Pán Bůh ale není žádný kouzelný dědeček! A my – i kdybychom natisíckrát chtěli - nevíme, jak vypadá. Jestli jste dobře poslouchali Aničku, víte dokonce, že to je dobře. Že si nemáme vytvářet nějakou představu Boha, že to Bůh nechce.
Mojžíš je s Izraelci na cestě, putují pouští. A Mojžíš se občas lidu vzdálí a vyleze na horu, aby se potkal s Hospodinem. Ne tváří v tvář, ale aby ho slyšel. Už dostal od Boha deset pravidel – na každý prst jedno – aby Izraelci mohli dobře žít. Těm pravidlům se říká přikázání, ale jsou to spíš takové směrovky, kudy jít a jak žít než nějaké rozkazy. Znáte nějaké přikázání – Bůh je jen jeden, máme se klanět jen neviditelnému Bohu a ne si vytvářet bůžky, nemáme brát jméno Boží nadarmo, máme světit den odpočinku, starat se o rodiče, nemáme zabíjet, být nevěrní, krást, nemáme lhát a závidět. Mojžíš a Izraelci slíbili, že se těmi pravidly budou řídit. Zrovna teď zůstal Mojžíš s Hospodinem na hoře a jsou tam dlouho. Bůh Mojžíšovi vysvětluje, jak důležitý je den odpočinku. A Bůh také dává Mojžíšovi kamenné desky, kde je to desatero vyryté.
Děcka, znáte nějakou reklamu? Na co? A nakupujete podle reklamy?
A víte, co je lživá reklama? - to je reklama, která slibuje něco, co ve skutečnosti není. Nebo třeba, že k nákupu dostanete dárek, ale nedostanete, protože už jsou rozebrané. Reklamy se snaží člověka oblbnout. Vnutit mu svůj názor. A to může být pořádný průšvih — člověk začne mít pocit, že žít bez bot Adidas, tepláků Puma, trička Nike nejde, že potřebujete k životu tyčinku Snickers, nářadí Bosch nebo auto Lexus. Že bez toho to prostě NEJDE!
Izraelci, co čekali na Mojžíše, až se vrátí z hory, měli taky pocit, že bez něčeho to už dál NEJDE! Bez něčeho, co by jim zaručovalo, že je Bůh s nimi. Dokud tu byl Mojžíš, tak to šlo, ale co teď, když tu není? A nestalo se mu něco? Co máme dělat, když ten, co Pánu Bohu nejvíc rozumí, je pryč? A co když ten tajemný, skrytý Bůh už vůbec není s námi? Pochybnosti jsou zákeřná věc — stačí pár takových otázek a i velké množství lidí najednou neví, co je tak docela pravda a co ne.
Izraelci pomalu dostávali strach: jak se s tím neviditelným Bohem domluvíme? To přece nepůjde… A pak někdo dostal nápad: co kdybychom měli sochu Boha? Jako mají třeba Amónci nebo Moábci – jako jiné národy? To je nápad! Budeme vědět, komu přinášíme oběti, kdo nás vede, budeme vědět, že je to někdo silný! Na sochu se dá sáhnout, když člověk pochybuje, budeme mít sochu, Bůh nikdy nebude daleko! A tak řeknou Mojžíšovu bratru Áronovi „udělej nám Boha, kterého je vidět!“
Co má Áron dělat? Postavit se jim? Říct, že to se přece nesmí?! Asi by měl, ale je na to sám a nemá dost odvahy. Tak mi přineste náušnice a šperky, nejrůznější ochranné amulety a já vám toho Boha udělám… Vznikne socha zlatého býčka. Silný jako býk, to známe, to je prima, to je dobrá záruka, že se nám nic nestane. Jako by jim nestačilo, co doposud zažili, vysvobození z Egypta, vedení pouští i to, že uprostřed pouště měli tak akorát jídlo a pití….To přece taky bylo vidět! Ale oni chtěli sochu, a když ji Áron dokončil, řekli: Hurá, sláva, tohle je ten Bůh, který nás vyvedl z Egypta, konečně ho vidíme. A začnou slavit, zpívat, tancovat, je to čím dál větší paráda, až jsou najednou lidi úplně mimo. Jako v tranzu. Jako na drogách, tancují a tancují a volají hurá, hurá, hurá, ale jako by o sobě nevěděli.
Pán Bůh na hoře to všechno viděl, přestal s Mojžíšem mluvit a hrozně moc se rozzlobil — tak oni takhle! Slíbili, že mě budou mít rádi a že mě budou poslouchat, ale při první příležitosti si dělají, co chtějí. To teda ne, takový lid já nechci! Je zle! Mojžíš popadne desky, na kterých je napsáno těch 10 pravidel a pospíchá dolů. A tam vidí tu hrůzu na vlastní oči, a taky se rozčílí. Roztříská desky o skálu — na co by vám byly, když nechcete poslouchat? Je zle. Zlobí se Hospodin, zlobí se Mojžíš.
Býčka úplně zničil. Spálil, rozemlel na prach, prostě úplně zdemoloval. Nic nezbylo. A teď si to vyřídí a Áronem: Árone, co to bylo?! Co jsi to udělal?! Jak jsi mohl něco takového dovolit?! Co já? Oni po mně chtěli sochu, protože ty jsi byl tak dlouho pryč! Já to zlato jen hodil do ohně a vylezlo z toho tohle… To je zbabělec! Nedokázal říct lidem, že se to nemá a teď hází vinu na ně! Mojžíš se s ním ale dál nezdržuje. Shromáždí všechny, kdo věří Hospodinu – skrytému Bohu (jsou to hlavně Lévijci, lidé z pokolení Lévi) a ty modloslužebníky potrestají.
Teprve teď lidem dochází, co se stalo. Vlastně mohlo jít i o manipulaci. Víte, co to je – manipulace? obrázek ruky+slovo manipulace.
Má ten obrázek a slovo něco společného?
Názorně např. můžeme přenést židli z místa na místo.
Latinsky se ruka řekne manus. Přenesli jsme židli, manipulovali jsme s ní. Slovo manipulace se ale používá spíš v přeneseném významu. Manipuluji s člověkem nebo skupinou lidí, aby to bylo k mému užitku nebo podle mého přesvědčení. Manipuluje se ani ne tak rukou, jako spíš slovem, mocí, vydíráním, ale třeba i tím, že budete vůči druhým podbíziví, budete lichoti nebo jim budete prokazovat zvláštní služby, nosit dárečky, aby pak udělali to, co chcete.
Vlastně jako by ten býček zajistil, že Bůh se před námi neschová, že my si se svým Bohem můžeme tak trochu dělat, co chceme. Jako bychom řekli: Bože, my si tě hezky podržíme u sebe, jako prase v chlívku a budeš dělat, co my budeme chtít!
Spoléhání na falešné jistoty ani manipulace nejsou uchráněni ani křesťané. Nejlepším lékem na to je spoléhat na Boží blízkost a dbát na to, co nám Bůh říká. Tak zůstaneme Pánu Bohu věrní a můžeme i druhým dokazovat, že Bůh je tady s námi, i když ho nevidíme.
Pane a Bože, zůstáváš skrytý a nám je z toho někdy úzko. Někdy vymýšlíme pěkné hlouposti – abychom se ujistili, že jsi s námi. Někdy si Tě zas chceme všelijak naklonit. Pomoz nám, když tě hledáme, ujisti nás, že nejsme sami, že jsi s námi. A nauč nás, vyhnout se tomu, co je modla, co k tobě nevede. Amen.
Sv 37 Čest vzdej
Další den jde Mojžíš znovu na horu, aby promluvil s Hospodinem a poprosil ho o odpuštění. Izraelci ho moc, moc ho zklamali, ale stejně se modlí: Bože, odpusť jim, potrestej mě za ně, raději mě… Sebe nabízí jako oběť, která ponese viny druhých. Na druhých, na lidu, ke kterému patří, mu záleží víc než na sobě. A to dobře známe z příběhu Ježíše Krista, Božího Syna. Nasadil svůj život za nás. Dneska začíná tzv. velikonoční týden, kdy si připomínáme nejdůležitější část Ježíšova příběhu – tzv. pašije – příběh jeho utrpení. Začíná tím, jak velkolepě vjíždí Ježíš do Jeruzaléma a davy jásají. Ti samí lidé budou později volat Ukřižuj! My už víme, že Ježíš podstoupil smrt na kříži a byl vzkříšen. A že Bůh tu jeho cestu sebeoběti potvrdil. Tak jej teď můžeme společně chválit
píseň 300 Hosanna a já přizvu děcka
ohlášky
přímluvy zpívané 407 Ta touha hluboko je v nás
+ modlitba Páně
poslání Mk 11.7-11+15-18
Oslátko přivedli k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. A ti, kdo šli před ním i za ním, volali: „Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!“
Ježíš vjel do Jeruzaléma. Když vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků a stánky prodavačů holubů; nedovoloval ani to, aby někdo s čímkoliv procházel nádvořím. A učil je: „Což není psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby pro všechny národy‘? Vy však jste z něho udělali doupě lupičů.“
Velekněží a zákoníci to uslyšeli a hledali, jak by ho zahubili; báli se ho totiž, protože všechen lid byl nadšen jeho učením.
požehnání
Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.
píseň 421 Otevřete brány