Evangelíci na Velkomeziříčsku aneb jak vznikaly nejbližší evangelické sbory?
(z mozaiky dostupné literatury připravila Markéta Slámová)
Kronika českobratrského evangelického sboru ve Velkém Meziříčí
Josef Závodský: Reformace a protireformace na Velkomeziříčsku
Toleranční přihlášky (země Morava, kraj Jihlava)
Ilja Burian: Dějiny protestantismu v Třebíči a v Horních Vilémovicích
Eva Melmuková Šašecí: Patent zvaný toleranční
Almanach třebíčského sboru ke 100. výročí založení sboru
Pamětihodné události církve evangelické v Horních Vilémovicích
Web města Velké Meziříčí (s příspěvky Marie Ripperové)
Chceme-li mluvit o evangelických sborech, musíme hluboko do historie až k husitskému hnutí. Po vystoupení reformátorů církve – především Mistra Jana Husa se husitské učení postupně z Prahy začalo šířit po celých Čechách a postupovalo na Moravu. Nešířilo se ale na všechna panství stejně rychle, třeba královské město Jihlava husitskou reformaci vůbec nepřijalo, až po vystoupení Luthera přijali mnozí jihlavští reformaci lutherskou. Do Meziříčí se husitské myšlenky dostaly především skrze Lacka z Kravař (1348-1416), jemuž byly věnovány letošní Historické slavnosti. Lacek byl moravský velmož a později hejtman, který se stal podporovatelem Husových reformačních snah. Roku 1415 svolal do Meziříčí sjezd předních moravských pánů a sepsali protestní list králi Zikmundovi, ve kterém žádali pro Husa královskou ochranu a propuštění z kostnického vězení. Lacek z Kravař také do města uvedl kněze, kteří podávali pod obojí způsobou a kázali Boží slovo jako mistr Jan Hus.
Prvních sto let po Husově smrti byli pánové držící Meziříčí stoupenci kalicha. Výjimkou byli pánové z Lomnice a nejméně smířlivý z nich byl Jan z Lomnice, který se stal předním pánem země a od r. 1496 měl hodnost hejtmana. Přihlásil se ke straně pod jednou a byl k jinověrcům nesnášenlivý. Pokusil se převést město ke katolictví za pomoci kněze Jana Thurza, který přišel z Uher. Tento kněz zde však působil jen krátce a město mělo silnou husitskou základnu, takže se pokus nezdařil. Dědicové Jana z Lomnice neměli nic proti tomu, aby přicházeli kněží podobojí.
Krátce po vystoupení Martina Luthera začínají do Meziříčí zasahovat vlivy luterské. Velkou roli v tom sehrál Pavel Sperat, který byl Lutherovým pomocníkem a působil jako reformační kazatel v nedaleké Jihlavě. Sperat se v Jihlavě setkal s radostnou odezvou u posluchačů, ale církví byl stíhán jako šiřitel bludné nauky a musel Jihlavu opustit – proto se r. 1523 uchýlil do Meziříčí. Tehdy tu byl děkanem podobojí Beneš Optát, učený a vzdělaný kněz (o kterém mimochodem Jan Blahoslav napsal, že to byl jediný beránek mezi vlčaty papežského hnízda a vydal mu svědectví, že byl opravdově zbožný a že Pánu Bohu věrně sloužil). Není jisté, že Sperat působil přímo zde v Meziříčí, doklady jsou, že kázal v okolí Jihlavy, Třebíče a Velké Bíteše, ale určitě měl vliv na Beneše Optáta.
Luterství, které sem bylo přinášeno ve své mírné formě (Sperat se stal přítelem Jednoty bratrské), nabývá postupně na významu na úkor ustupujícího utrakvismu. Formálně sice Meziříčí zůstává městem podobojí, ale pod jménem utrakvismu se vžívá mnohem víc luterství v domácí české podobě – z podobojích se stávají nakonec evangelíci.
Zajímavý doklad o náboženském životě najdeme v Topografii diecéze brněnské (kterou napsal roku 1908 Alois Hrudička – popisuje život v brněnských farnostech od jejich počátků). Ten píše, že roku 1558 páter Helt žaluje císaři, že se v Meziříčí roztahují bludaři. Ve druhé polovině 15. století se rozšířili čeští bratří a po nich valně luteráni. Hrudička pokračuje: Za takových poměrů věc katolická sotva živořila, ba duchovní správa zanikla docela.
Vedle toho i kalvinismus našel své příznivce. Teprve roku 1596 dosazením kněze Mikuláše Sarkandra, bratra blahoslaveného Jana, nabyla věc katolická tvářnosti příznivější. A až roku 1621 řádná správa katolická zajištěna.
K tomu je třeba říci, že čeští bratři se vyskytovali v hojnějším počtu tam, kde vznikly později samostatné sbory – tedy v Třebíči, v Náměšti, v Kralicích, v Bíteši a v Křižanově, ale v Meziříčí samém se na samostatnou duchovní správu nikdy nezmohli.
Pro vývoj luterství byla také zásadní událostí schůzka (1576), kterou svolala Alena Meziříčská a která měla pomoci sjednotit stoupence augsburgské konfese. Celá akce se konala z popudu šlechty a jednala zvlášť šlechta a zvlášť duchovní. Na znamení souhlasu byla podepsána společně augsburgská konfese a spolu s ní byl schválen i církevní řád s názvem Formula concordiae. Úmyslem účastníků schůzky bylo, aby tento řád zorganizoval stoupence luterského vyznání nejen na panství jmenovaných pánů, ale v celém kraji brněnském a olomouckém. Na této schůzce se také šlechta usnesla zřídit v Meziříčí gymnazium a tiskárnu
(o které však není nic známo). Alena Meziříčská dva roky po vyhlášení úmyslu gymnazium vystavět, odevzdávala rozlehlou budovu k užívání (1578). Osud luterského gymnazia by byl na samostatnou přednášku, bylo trnem v oku vrchnosti a dokonce i Rudolf II. dvakrát vyzval paní Alenu, aby školu zavřela.
První protireformační vlna přichází do Meziříčí s druhým sňatkem Zuzany Heldtové (dcery Aleny Meziříčské) se Zdeňkem Berkou z Dubé. Zuzana se z lásky ke svému druhému muži zřekla svého evangelictví a když zemřela, její muž požádal o pomoc v boji proti bludařům brněnské jezuity. Také usiluje o převedení svých poddaných do církve římskokatolické a útočí na luterskou akademii.
V roce 1594 dědí Velké Meziříčí bratr Zdeňka – Ladislav Berka z Dubé. Zdeněk mu předává svůj majetek s tím, že chce, aby pokračovalo v protireformačních snahách. Ten slovo drží a jde na to chytře. Zve do Meziříčí staroutraktvistické kněze, kteří mají biskupské svěcení a mohou zavádět obřady a proklestit tak cestu katolickému knězi.
Zároveň je prozatím na zámku ubytován a působí tam Mikuláš Sarkander – bratr Jana Sarkandera. Mikuláš byl známý nesmiřitelným odporem k evangelickému náboženství. Mikuláš Sarkander sloužil mše nejprve jen ve špitálním kostele, ale s použitím hrozeb byla obec donucena odevzdat klíče od kostela i fary a Mikuláš začal sloužit mše i v hlavním kostele, který byl odňat evangelíkům roku 1596. Evangelické bohoslužby se konají v budově gymnázia, které bývá také nazýváno akademií. Na misii sem v několika vlnách přicházejí jezuité. Ladislav Berka dá po vsích vyhlásit, že nikdo nebude slušně pohřben a nikdo oddán, kdo s před tím knězi nevyzpovídá a nepřijme svátost oltářní pod jednou. Odpor některých byl zlomen. Roku 1599 si předvolal Ladislav Berka městskou radu a rozkázal jejím členům, jako předtím sedlákům, aby se vyzpovídali a přijímali pod jednou, ale jen pět měšťanů vykonalo pánův rozkaz. Řada neposlušných byla potrestána vypovězením z města. Odstěhovali se do Třebíče, nebo do Křižanova a zanechali v Meziříčí svůj nemovitý majetek, který si Berka zabral pro sebe.
Nakrátko před Bílou Horou se pak protestanti nadechli, protože roku 1608 zbavil stavovský sjezd Ladislava Berku všech statků. Statky přešly pod správu Ladislava Šlejnice, kterého jménem stavů poslal sem Karel st. ze Žerotína a výslovným prohlášením tohoto nového správce byla dána evangelíkům svoboda. Ta netrvala dlouho, po šesti letech se Meziříčí stává majetkem Zdeňka Leopolda Berky, který pokračuje v protireformačních snahách. Během bohoslužebného shromáždění vniká násilím do budovy gymnázia a zabírá ji a ničí vybavení. Meziříčští měšťané posílají do Olomouce stížnost na nesnášenlivou vrchnost a žádají, aby byli zůstaveni při svobodě evangelického náboženství. Jsou ale olomoucký sněm odbyti s poukazem na to, že Šlejnic neměl práva dávati jim žádného obdarování. Tenhle druhý protireformační pokus sice evangelíkům způsobil škody, ale stále se mohli setkávat, číst společně bibli a modlit se.
V roce 1619 po vpádu císařských vojsk na jižní Moravu, působí nakrátko v Meziříčí evangelický duchovní Samuel Kosořský, který na chvíli spravuje i hlavní kostel a faru.
Po bitvě na Bílé hoře přišla protireformace potřetí. S příchodem vojenských oddílů prchá z Meziříčí přes Vaneč do Náměště i Samuel Kosořský a posílá svou rodinu včas do Třebíče a pak najde ochranu na žerotínských statcích. Současně se do lesů rozutíkají mnozí měšťané. Vojáci - především krutí Poláci - je však vyhledávají a ti, kteří se ukryjí, hynou zimou a hladem. Když je zrovna klidnější období, emigrují někteří protestantsky smýšlející především na Slovensko – postupná emigrace trvá téměř celé století. U emigrace na Slovensko nešlo jen o geografickou blízkost, ale také o srozumitelnost – při bohoslužbách mohli slyšet svůj jazyk.
Roku 1627 je vydán císařský mandát Obnovené zřízení zemské (při té příležitosti rozstřižena listina Rudolfova majestátu). Tímto patentem byla evangelická církev prohlášena za zločinnou a obyvatelstvu nařízeno buď přestoupit nebo odejít ze země. A od roku 1630 již na Moravě nebyli žádní jiní než tajní (výjimku tvořily hloučky na Valašsku). Najdeme zmínky o tzv. predikantech – tedy potulných evangelických kazatelích, kteří tajně působili především na Třebíčsku. Lze také dohledat záznam, že ještě v letech 1650-1660 docházejí meziříčští evangelíci na své bohoslužby konané nejblíže, totiž do Holíče a později do Uherské Skalice (pomezí moravskoslovenské).
Evangelíci, kteří žili na malých vsích v okolí, sice neměli faráře, ale do roku 1665 byli ušetřeni tzv. jezuitských reformních misií, které se zaměřovaly v první řadě na větší města. Roku 1665 došlo i na venkov a misionáři se chlubili, že v tomto roce obrátili na katolickou víru na Třebíčsku a Velkomeziříčsku 409 otců rodin (nepočítaje v to ženy, děti a služebnictvo). K období mezi Bílou horou a vydáním Tolerančního patentu najdeme v evangelických análech celkem logicky jen málo zmínek; zajímavé jsou ty o protestantské misii, která vedla k pozoruhodnému přestupovému hnutí. V tomto smyslu příkladná je obec Otín (mlynář Štěpán), Horní Vilémovice (vysloužilý voják a krejčí Václav Klusák), Křižanov (Václav Krejčí).
28. května 1734 byl v Kamenici pořízen seznam osob podezřelých z luterství a husitství a následujícího dne bylo proti kacířům zakročeno – byli zatýkáni a vězněni a rozděleni k hrdelním soudům v Jihlavě, Třebíči, Velkém Meziříčí, Dačicích a v Telči. Sedm osob ani po krutém výslechu neodvolalo a byli souzeni jako kacíři, což byl horší zločin než pašeráctví.
Už za vlády Marie Terezie bylo zřejmé, že existuje nevyhlášený konflikt mezi státními zájmy císařovny a mezi římsky orientovanou tradiční zbožností protireformačního typu (1747 zakázala císařovna vizitace papežských nunciů). Marie Terezie se snažila plnit úlohu ochránkyně římskokatolické církve, nedotýkala se její nauky, za to se zásadně dotýkala její praxe (zrušení různých pověrečných praktik, zrušení 41 svátků z původních šedesáti, důraz na vzdělání a tedy zavedení školní docházky, která už nebyla pod dozorem jezuitského řádu, odnětí cenzury jezuitům, zrušení tzv. zpovědního krejcaru, revizí prošla katolická bratrstva – aby pěstování víry zůstávalo v duchu evangelia)
Když byla roku 1781 vyhlášena Josefem II. Tolerance, museli ti, kteří se chtěli veřejně přihlásit k evangelické víře, podat přihlášku na vrchnostenský úřad. Tyto přihlášky byly podávány dost brzy po vyhlášení patentu, ovšem současně se po kraji šířily různé poplašné zprávy, které měli lidi od podávání přihlášek odradit – např. že Toleranční patent je falešný a byl vydán jenom proto, aby se tajní evangelíci dobrovolně přihlásili a poté budou pochytáni a potrestány.
Podle tolerančního patentu směla být náboženská obec založena, přihlásí-li se více než 100 rodin nebo 500 duší. Přímo v Meziříčí přihlásil se k evangelickému náboženství jen Jan Studený se svou ženou Annou a dvěma dětmi. Mimo něj byli to jednotliví rolníci z Otína, Uhřínova, Horních Heřmanic, Svařenova, Zhořce, Měřína, Olší, Radslavic, Dolních Heřmanic a Tasova. Bylo zaznamenáno 45 rodin s 205 členy, kteří se přihlásili k evangelické církvi. Z velké většiny byli to lidé majetkově i společensky slabí. Při tomto malém počtu nebylo tehdy pomyšlení na to, aby mohli vytvořit svůj samostatný farní sbor. Spojili se s třebíčským a jihlavským okresem a uvažovali, v které obci bude postaven chrám. Původně měl stát kostel a tedy centrum sboru v Otíně, kde bylo 12 evangelických rodin, ale plán padl a sídlem se stal sbor v Horních Vilémovicích, který byl založen dva roky po vydání tolerančního patentu.
Scházeli se tu evangelíci ze širokého okolí – od Kralic k Jihlavě, od Velkého Meziříčí až k Moravským Budějovicím. Toleranční modlitebna byla dostavěna v roce 1789. Byla to jednoduchá obdélníková stavba s malými dveřmi a šindelovou střechou. Později byla vybavena kazatelnou, ohrádkou kolem stolu Páně, křtitelnicí a lavicemi. Na kruchtu byly pak pořízeny varhany až v roce 1902 a v témže roce byla také přistavěna věž s hodinami a zvony. V této podobě, po nemnoha úpravách, zůstala modlitebna zachována až do současnosti.
Původní fara byla postavena hned vedle modlitebny. V roce 1933 byla ve vesnici vybudována pěkná moderní fara uprostřed zahrady, jež slouží jako sborový dům, zimní modlitebna i jako byt kazatele. K tomu taková zajímavost – v neděli jsme uvedli v Horních Vilémovicích do služby nový zvon Paulus.
Z Horních Vilémovic později vznikl také sbor v Třebíči, nejdřív jako tzv. kazatelská stanice v roce 1908 a později jako samostatný sbor v roce 1920. Třebíčští si stavěli kostel v letech 1909- 19010 v novoklasicistním slohu se čtyřbokou věží nad vstupem do kostela. Roku 1925 byla ustavena kazatelská stanice v Moravských Budějovicích a v roce 1935 vznikla kazatelská stanice při Evangelických sociálních ústavech v Myslibořicích.
Z třebíčského sboru později oddělují se později evangelíci, kteří sem docházejí ze Střížova a z Jihlavy (1928) a v roce 1929 vzniká v Jihlavě samostatný sbor.
Velkomeziříčští se oddělili roku 1919 jako tzv. kazatelská stanice evangelického sboru v Horních Vilémovicích. Ocituji z kroniky: Základy k vlastnímu náboženskému a církevnímu životu evangelíků na Meziříčsku a v Meziříčí samém byly položeny teprve po první světové válce. Byli jsme tu před válkou cizím elementem a naprosto neznámi. Zatímco židé byli v Meziříčí významnou náboženskou menšinou, nedalo se totéž říci o evangelících. Ti byli živlem výhradně venkovským. Podle lidských soudů nezdálo se vůbec pravděpodobné, že kdy v tomto městě zakotvíme.
V době první světové války působil ve městě profesor Vašek, který sem byl přeložen z trestu za své národní působení v Příboru. Mimoto se za války objevila v městě rodina vrchního zahradníka škol Světlá Krámského, pocházejícího z Kopidlna.
V bytě profesora Vaška konány byly v době předvelikonoční v roce 1917 první evangelické bohoslužby v Meziříčí, jichž se účastnili místní evangelíci a chovanky dívčích vychovávacích ústavů Světlá. Za čas se nové shromáždění bohoslužebné konalo již v rodině Krámských. Dálo se tak proto, poněvadž rakouské úřady sledovaly činnost profesora Vaška, jenž jim byl politicky podezřelý. Takových shromáždění bylo do konce války několik a postupně více a více měli na nich podíl bratří a sestry z venkova – z Hrbova, Svařenova, Jabloňova a také Tasova.
Po válce došlo k založení Českobratrské církve evangelické. O rok později vzniká zde kazatelská stanice, což znamená, že se koná soustavnější církevní práce a dojíždí sem pravidelně z Horních Vilémovic farář Jaroslav Urbánek.
V čelo meziříčské stanice byl postaven jako předseda František Sláma z Hrbova č. 11, jenž byl v té době členem staršovstva vilémovského, byl spojovacím článkem mateřského sboru i její odlehlé stanice a když se práce osamostatnil, stal se kurátorem v ocenění vykonaného díla.
Od založení kazatelské stanice hospodařilo Meziříčí samostatně. Bohoslužby se konaly pravidelně po domácnostech. Na zvláštní žádost povolila místní školní rada konati občasné bohoslužby v učebně obecné školy na náměstí.
V roce 1925 se začalo vážně usilovat o stavbu domu. Pokusy o zakoupení některého domu v okolí náměstí dopadly špatně. Hned na jaře 1925 upozornil ředitel Městské spořitelny Krejzlík evangelíka Melichara na pozemek U Světlé. Mezi evangelíky sice nepanovala úplná shoda o vhodnosti pozemku (neležel v centru a pro tasovské a jabloňovské to bylo dál), ale nakonec bratři podali na obci žádost o postoupení parcely a odkup pozemku byl odsouhlasen.
Zápis v naší sborové kronice svědčí o tom, že i s prodejem parcely byly komplikace – koho by to zajímalo, založila jsem zápis v kronice, jak ho zachytil první místní farář Josef Závodský. Chci jen k tomu dodat, že jsem ráda, že nyní ekumenické vztahy jsou na mnohem lepší úrovni, než bývaly.
Po zaplacení začalo se nejprve jednat se stavitelem Veselským o stavbě vkusného chrámu. Projekt byl však na kazatelskou stanici příliš velký. Přesto však bratří začali horlivě na pozemek svážet kámen, cihly, vápno, neotesané stavební dřevo – které bylo vesměs darováno bratry, kteří vlastnili kousek lesa.
Po intervencích faráře Pokorného z Brna se bratří domluvili, že budou stavět sborový dům, který by spojil účel fary i kostela. A oslovili stavitele Františka Uherku z Brna, který měl dobré reference. Stavitel Uherka byl rodilý evangelík a vystavěl krátce předtím sborový dům v Kyjově. Stavitel Uherka vzal plány, podle nichž už bylo stavěno v Kyjově, něco málo je přepracoval, přizpůsobil zvýšenému terénu a zaslal do Meziříčí. Dne 15. 8. 1926 rozhodl výbor kazatelské stanice stavěti podle plánů Uherkových a už v září se začalo se se stavbou.
Jak to bylo dál se dozvíte z dvacetiminutového filmu Libora Smejkala.
Po něm si můžete prohlédnout pár zajímavých knih, které pojednávají o minulosti protenstantismu a konkrétně pak i českobratrského evangelictví.
A budete-li mít otázky, ráda zodpovím, co budu vědět.
V kronice je ke slavnosti posvěcení Husova domu uvedeno toto:
Malá toleranční, až dosud na venkově skrytá církev, ve své prosté důstojnosti vystoupila na veřejnost za obecné pozornosti všech. Bůh jí žehnal, milostivě naklonil své tváře k ní. Den 11. září 1927 byl vskutku dnem památným a slavným nad všecko očekávání.
Hned po postavení sborového domu začalo se usilovat o osamostatnění sboru. Byla tu malá kazatelská stanice – asi 200 duší a enormní dluh 100.000,- Kč. Byli vyhledáváni bratří a sestry a zavazováni k saláru, tak aby bylo možno ročně poskytnout duchovnímu aspoň 8000 Kč. Jakmile se dosáhlo toho, synodní rada 1929 prohlásila sbor velkomeziříčský za samostatný a za jeho prvního duchovního byl jednomyslně zvolen dosavadní vikář Josef Závodský, jenž setrval do r. 1943. Jeho farářská instalace se konala 6. ledna 1930.
Husův dům, zvláštním Božím řízením, vybudován byl v pravou chvíli. A v pravý čas došlo ke zřízení samostatného sboru, neboť po r. 1929 se počaly hlásit náznaky hospodářské krize a v r. 1934 k tomu přistoupilo abnormální sucho. Ale v té době byl tu již sbor vkořeněn. Zevní krize jej neohrozila.
Z válečných let se nezachovaly podrobnější zápisy v knize ohlášek. Sbor žil jako ostatní sbory církve, omezen válečnými předpisy, zatemněním. Po osvobození 9. května se mnoho členů sboru odstěhovalo do pohraničí i jinam, takže sbor byl velmi oslaben. Byl oslaben pak i vnitřními spory, poněvadž farář sboru Novotný se věnoval politické práci pro stranu komunistickou, staršovstvo sboru mu připomínalo, že je farářem, který má stát nad stranami, protože členové sboru jsou i v ostatních politických stranách. Z toho vzniklo ve sboru rozdvojení a roztrpčení na obou stranách. Práce ve sboru tím trpěla. Farář Novotný vyřešil situaci svým odchodem v říjnu 1947 do Jimramova.
V dubnu 1948 napsal kurátor do Hlinska faráři Jaroslavu Plevovi, zda by se dal zvolit. Ten povolání přijal a počátkem července 1948 se přistěhoval. V té době měnilo se už postavení církve ve státě, následkem únorových událostí, v nichž moc uchopila strana komunistická. Ti, kdo byli členy této strany, počali se odvracet od církve a padly dokonce i poznámky, že Husův dům bude proměněn v dům kulturní. I jiné roztomilosti musel farář vyslechnout. Než, jádro věrných údů bylo zachováno v těch, kteří viděli, že v církvi jde o více než o lidskou prestiž a moc. Působení Jaroslava Plevy neslo své plody a tak i přes odklon některých v počátcích socialistického zřízení se členská základna udržuje. Poté přichází Jiří Ruml, který si zde zažívá normalizační léta a klade přitom důraz na bázeň před Bohem a neochvějně káže proti modlářství všeho druhu. Sborové jádro se mu vzdor mnoha překážkám daří držet. Za jeho působení se v Husově domě schází komise překladatelů, jejichž dílem je tzv. ČEP – český ekumenický překlad Bible.
Před sametovou revolucí přebírá farářskou štafetu syn Joel Ruml. S rokem 1989 přichází tzv. zlatá éra sboru. Nově nabytá občanská svoboda s sebou nese možnost otevřeně svědčit a to i mimo půdu sboru a při nejrůznějších příležitostech. V Husově domě se konají schůzky Občanského fóra. Za působení Joela Rumla sbor ožívá, přicházejí noví členové. Specificky evangelický pohled vnáší farář např. i do jednání zastupitelstva, začínají ekumenická setkání i družba se zahraničními sbory. V roce 2000 na sbor nastoupuje farář Pavel Janošík, během jehož působení proběhla velká rekonstrukce sborových prostor a začala spolupráce s městem Velké Meziřičí na večerech s hostem.