1. Úvod
  2. Bohoslužby
  3. kázání

Velké Meziříčí 2. 2. 2025 

vstupní pozdrav
Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, 
neslitovat se nad synem vlastního života? 
I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu.
Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby mám před sebou stále.
Iz 49,15-16

Milí sourozenci ve víře, Hospodin nás Izajášovými ústy ujišťuje, že jsme jeho, že na nás nezapomíná, že si naše jména vyryl do svých dlaní. Takto ujištěni vítejte na dnešních bohoslužbách. Žalmista ještě připojuje: Pomoc naše a počátek náš jest ve jménu Hospodina, kterýž učinil nebe i zemi, který je věrný ve svém milosrdenství a díla rukou svých neopouští. Amen

píseň 756 Nový den svítá

modlitba Dnes je Tvůj den, Hospodine, a díky tomu i den našeho odpočinku. Znovu slyšíme, co nám vzkazuješ, znovu se modlíme, znovu Ti zpíváme, znovu vnímáme i skrze naše malé společenství, že jsi s námi. 
Tvoje přítomnost nám pomáhá se ztišit, zastavit se v tepu doby, odložit alespoň částečně naši nejistotu i strach, všelijaká nepochopení nebo smutky – složit je třeba jako batoh ze zad uprostřed cesty nebo jako nepohodlné šaty…
Vyznáváme, Pane, že Tě potřebujeme, abychom se inspirovali, abychom se netočili jen sami v sobě, abychom našli dobré nasměrování a správné naladění svého života…a díky, že to všechno u Tebe můžeme nalézt. 
Pomáhej nám k tomu svým Duchem, aby naše vděčnost, radost, důvěra i naděje nebyla jen povrchní a chvilková, ale abychom zůstali otevření pro Tvou obnovující a vysvobozující moc. Amen
čtení Iz 48,12-13+16-19 Libor

slovíčko Děcka, slyšeli jste někdy úsloví Koho chleba jíš, toho píseň zpívej? Vlastně to znamená, že na tom, kdo nám v životě něco důležitého přináší (třeba právě ten, kdo nám dává práci, kdo nás živí), jsme závislí. A že se mu dokonce můžeme i podbízet, jít mu ruku, dělat všechno, co očekává. Můžeme mu chtít oplatit třeba to, že nás něco naučil nebo že nám dal právě najíst nebo nabídl práci nebo nás vzal na výlet nebo nám dal nějaký dar …
A takové nebezpečí hrozí v podstatě komukoliv z nás a je moc důležité sledovat druhé, jestli si nás třeba nechtějí jen uplatit nebo nečekají automaticky něco na oplátku. A sledovat sebe, jestli to taky neděláme – jestli pak kvůli tomu, abychom my ten chleba dostali, neškodíme druhým. Takové nebezpečí, že se pak začneme chovat jinak - aby nás druzí měli rádi nebo nevyhodili z práce nebo nám znovu dali, co už jsme od nich jednou dostali hrozí spoustě profesí – hodně třeba novinářům nebo ministrům ve vládě nebo starostům nebo těm, kdo tvoří reklamy, ale třeba i zdravotníkům, učitelům, studentům, farářům…Dneska si budete povídat o falešných prorocích, kteří takhle postupovali…a teď si zazpíváme písničku o tom, jak je těžké se dobře rozhodovat.

píseň 165 Temnou divnou mlhou

kázání Zj 21, 1-5
     Dospěli jsme k poslednímu článku vyznání víry: věřím v život věčný. 
     Pokud bychom věčnému život rozuměli jako životu nesmrtelnému, stačí si přečíst Věc Makropulos od Karla Čapka, aby nám došlo, že prodloužení pozemského života by prostě bylo k neunesení. On totiž svět, ve kterém žijeme, a vztahy, které nás obklopují, byť jsou sebekrásnější a velice cenné, mají svou vnitřní dynamiku. A náš život má být naplněný růstem a zráním a nejde ho prodlužovat donekonečna. A my – když chceme přemýšlet o věčném životě - jsme postaveni před dvě oblasti otázek. 
     Jedna se týká našeho života: když víme, že na jeho konci je smrt, můžeme ho prožít ještě jinak než pod jejím neustálým stínem? Můžeme ho prožít, aniž by z nás smrt udělala nihilisty, lidi lhostejné, lidi těžce pragmatické, velké konzumenty nebo poživačníky nebo honiče za vlastním štěstím – ve smyslu urvu si pro sebe, co se dá? 
     A ta druhá oblast se týká toho, jestli po smrti něco existuje nebo je to jen jakési křesťanské chlácholení. 
     Začnu tím druhým. Jak to víme, že smrt není konec, že nás ještě něco nebo někdo čeká? Nevíme to, věříme to. S jistotou víme, že smrtí končí naše mezilidské vztahy, protože vztahy vyžadují vzájemnost. Myslíme na ty, kdo nás předešli, chybí nám, vzpomínáme, ale jsou to jen naše myšlenky a vzpomínky. Z bible k tomu ale zaznívá hlas, že ale smrtí nekončí vztah Boha k nám, že Bůh má každého a každou z nás ve své paměti – má naše jména vyryta ve svých dlaních. A především nechce, abychom zemřeli napořád, nepřeje nám věčnou smrt, ale věčný život a ten je uzoulince spojený s jedním jediným člověkem - Ježíšem z Nazaretu, synem Božím. Tenhle člověk zemřel za nás, kvůli nám a byl vzkříšen také kvůli nám a pro nás. A tuhle zprávu nemůžeme přijmout jinak než vírou… když na té cestě hledání zjistíme, že ten Ježíš, který žil před dvěma tisíci lety skutečně žije, můžeme dojít k tomu, že smrt není koncem napořád. A když vezmeme vážně jeho slova o tom, že přišel na svět ne proto, abychom byli odsouzeni, ale abychom měli život věčný, tak se můžeme směle spolehnout na to, že on sám je vlastně svědectvím o věčném životě. 
Můžete mi samozřejmě namítnout: Ano, mohu věřit, že 
věčný život je, ale je i pro mě? A tady řada křesťanů propadá zvláštní skepsi, když říkají, že to je jen otázka Boží. Ano, jistě záleží na Pánu Bohu, jenže Pánu Bohu zase záleží na tom, komu a čemu věříme. V téhle souvislosti připomenu slova Ježíše, když se modlí k Bohu: "Otče, chci, aby také ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já" Tedy Ježíš chce, aby ti, kteří mu byli dáni - a za ty se můžeme právem považovat - byli tam, kde je on. Jestliže o tom mluví Ježíš, pak si člověk, který ve spásu doufá, nic nevymýšlí ani nenamlouvá, ale prostě důvěřuje. 
            A teď k té první oblasti otázek: můžeme svůj život prožít jinak než v neustálé nejistotě a strachu ze smrti, kterému všelijak čelíme? Tohle je zásadní otázka – jestli náš život má ještě jinou podstatu než bojování nebo smiřování se se smrtí. 
Myslím, že čím víc smrt vnímat nechceme a vytěsňujeme ji, tím větší vliv na nás má. Platí to už o mé generaci a o těch mladších tím spíš – když slyšíme jen o zdraví, mládí, úspěšnosti, bohatství, honbou za zážitky, které si sami naplánujeme nebo pohodlím, chybí nám něco zásadního: poznání života jako celku. Nemoc, zranění, bolest, nejistota, nepochopení, odmítnutí, strach, samota – to k životu patří. Třeba ne dnes nebo třeba ne zrovna k našemu, ale každý máme ve svém okolí někoho, kdo tohle prožívá. Rozhodně to zakoušel Ježíš. A pokud se spolu s ním jako křesťané učíme dívat na život z hlediska věčnosti, jen těžko nás to mine. A podle Ježíše je nedůležitější hodnotou, abychom se naučili odpovídat láskou a hledali v sobě i mimo sebe pro ni zdroje. Abychom, zastavovali nespravedlnost právem, zlo dobrem, sobectví a lhostejnost zahanbili láskou a to dobré posílali dál.
Malá odbočka: Psycholog Gary Chapman (kterého si ráda beru na předsvatební rozhovory) napsal docela pěknou knížku Pět jazyků lásky. Hlavní tezí je, že existuje pět základních způsobů, jak lidé dovedou projevovat a přijímat lásku -  slova ujištění, pozornost, přijímání daru, skutky služby a fyzický kontakt. Je to samozřejmě schematizující, ale důležité proto, abychom si uvědomili, jak snadné je se s druhým míjet, když nemluvíme společným jazykem. Gary Chapman jako křesťan věří, že se těmto různým jazykům můžeme učit od sebe navzájem a prohlubovat tak naši schopnost lásku vyjadřovat a přijímat.
     Zpátky k tomu Ježíšovu pohledu na život z hlediska života věčného. Když nahlédneme vlastní život optikou toho, co má kvalitu věčnosti, pak nám dojde, že ve smrti tady všechno necháme s jednou zásadní výjimkou: to, co jsme prožili a vykonali z lásky, to si vezmeme až za hrob. To s námi půjde před Boží tvář a to bude také důvodem naší radosti jednou v Boží náruči. Teď a tady nemusíme žít se strachem ze smrti a bolesti a osamění, ale můžeme zakoušet a podílet na životě, který má kvalitu života věčného. A můžeme důvěřovat, že někdy jednou v konci té naší pozemské cesty, uzříme tváří v tvář, jak jsme to slyšeli od Jana: „on sám, jejich Bůh bude s nimi, a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude – neboť co bylo, pominulo.“
            
     Bože, lidských počátků i konců, děkujeme, že víme, nejsme sami na život. A když nejsme sami na život, nebudeme ani na smrt. S bázní i důvěrou vyznáváme: Věříme v život věčný. Amen

píseň 553 Pán z mrtvých vstal

ohlášky Dana

přímluvy a modlitba Páně 

     Pane Ježíši Kriste, svou láskou, věrností a důvěrou proměňuješ svět. Proměňuješ i náš pohled na něj. Vidíme tak, že často suverénové mají ustrašenou duši a slabí propadají zoufalství, že jejich hlas není slyšet. 
     Díky Tvému vedení zkoušíme neuhnout pohledem před úzkostmi, starostmi, nejistotou, smrtí a zkoušíme s nimi smysluplně zacházet. Někdy nám to nejde vůbec, někdy se na chvíli zaradujeme a pak se vrátí pocit zmaru, někdy se jako zázrakem daří posílit, povzbudit, ale třeba i zastavit nebo upokojit. Prosíme, dávej nám k tomu stále sílu a odvahu.
     Prosíme o Tvé smilování všude tam, kde lidé trpí, kde se prohnal duch zloby a sváru, kde schází naděje, kde lidé žijí v osamění, kde se objeví smrt. 
     Prosíme za nás – prarodiče, rodiče i dospívající, abychom spolu dovedli komunikovat, abychom se dovedli vzájemně obohacovat; a prosíme za nás jako křesťany, ať se znovu a znovu orientujeme na Tvém evangeliu a nestydíme se za něj. 
     Další prosby vkládáme do modlitby, kterou jsi nás naučil:
Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dej nám dnes, a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům, a neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé jest království i moc i sláva na věky amen

píseň 789 Již nebe jde k nám


poslání Jan 3,16-17
Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, 
aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, 
ale aby skrze něj byl svět spasen.

požehnání 
Ať ti Pán pokoje dává pokoj, 
ať se dotkne tvého srdce a ukáže ti svou lásku, 
vždyť si jeho syn, jeho dcera. 
Ať Bůh žehná tvému dílu a dodává sílu tvým rukám. 
Ať tě naplní Duch svatý a dá ti moudrost do každé situace.

píseň 714 Někdo mě vede za ruku

Kázání při ekumenických bohoslužbách
Základem dnešního zvěstování jsou slova z Janova evangelia, která jsme právě slyšeli.  
     Evangelista Jan zachytil evangelium v jiné době a viděno českým kontextem i pro jinou dobu. Nebo se cítíte ohroženi pro svou víru? Jste otřeseni ostrým nepřátelstvím světa? 
     Takovou zkušenost mám málokdy. Sice se lidé často pousmějí, když jim řeknu, že jsem křesťan, a možná ještě víc, když řeknu, že jsem farářka, ale podle jejich reakcí se nezdá, že by mě nenáviděli. 
Ale ano, svět dnes ohrožuje i nás – jen bych řekla, že jinak: lhostejností a nezájmem, tíhnutím ke svévoli a egocentrismu. 
A jako Ježíšovi učedníci se docela přirozeně máme ptát, v jakém světě se vlastně pohybujeme, s kým spolupracujeme, zda navazujeme vztahy (nebo se vracíme jen k těm, kde jsme sami ok), jaké chytáme od druhých názory a životní postoje. A je fakt, že ani nám se někdy nevyhýbají úzkosti, které poměry světa občas vyvolají a naopak, že si i skrze radosti světa a v něm uvědomujeme vděčnost Bohu. Čas a síly, které vynakládáme, z větší části souvisí s tím, že svůj život zkrátka žijeme v tomto světě – tady a teď. 
Žijeme tedy ve světě, ale zároveň Ježíš zmiňuje, že učedníci nejsou ze světa. To neznamená, že bychom přestali žít ve vztazích a vazbách nebo že by nás už nezajímaly zákonitosti a společenský život, že bychom žili nezávisle na politice a ekonomice. Ale! Znamená to, že i uprostřed toho všeho slyšíme a smíme důvěřovat, že patříme někomu jinému. Naše naděje, naše budoucnost a smysl žití rostou z jiného podhoubí: 
     - ne z tohoto světa - ale z toho, co pro nás učinil Kristus. A to nám dosvědčují mnohé příběhy – ty biblické i svědectví lidí kolem – a teď nemluvím především o velkých osobnostech, ale o lidech, kteří se nás dotýkají skrze svou pokoru, pravdivost, lásku, důvěru i naději.
Tihle lidé – a kéž se k nim můžeme počítat i my! - věděli a vědí, že Ježíš se pro ně cele nasadil. Už od svého narození, které bylo Boží akcí a rozhýbalo pastýře a mudrce a zároveň vzbudilo nenávist Heroda, přes jeho dobrou zprávu, kterou přinášel všem, kdo o to stáli a zároveň se našla spousta spravedlivých kritiků a těch správně zbožných a závistivců až po kříž a vzkříšení. To všechno Ježíš prošel proto, aby nám nabídl život před Boží tváří, život s Božím slovem, které díky němu dostalo naprosto zřetelnou podobu, život jako cestu s otevřeným koncem u Boha. 
Na téhle cestě jsou důležité vztahy k Pánu Bohu a k druhým a osobní angažovanost v nich. Už to nejsou vztahy účelové a předem definované (jaké známe často třeba ze školy či práce: učitel – student; šéf - podřízený) - ale vztahy otevřené, opravdu mezi-lidské - protože do nich vstupujeme kvůli tomu, že ten druhý zkrátka a úplně obyčejně je také člověkem a Božím dítětem. 
Na té cestě je důležitá – stejně jako u Ježíše - svoboda: důvěra, že nade mnou nepanují "zákonitosti" tohoto světa, že v nich sice žijeme a můžeme se jim podřídit a přizpůsobit, ale přece víme, že se můžeme rozhodovat jinak, protože Bůh, Boží slovo dává přednost lásce, víře a naději před setrvačností, zákonem a slepou poslušností. Bůh skrze svého Syna vytváří prostor svobody. A to platí třeba i v tom, že nemusím mít odpověď na každou otázku, že mohu ve své víře odmítnout to, co druzí přijímají a nedělat to, co druzí dělají a naopak dělat to, čemu se třeba pousmějí nebo co jim přijde ujeté. Orientujeme se přeci na tom, co nám Kristus otevřel a ukázal jako důležité a smysluplné - třeba taková dobrovolná služba, sdílení, soucit, pravda, která vede k pravdivosti a upřímnosti, nebo částečné sebezapření – o tom všem víme, že se to neztratí, že to má budoucnost u Boha.
     Takovou podobu života Ježíš otevírá svým učedníkům a také o ni prosí. A prosí i pro nás! Prosí za ochranu od zlého; za posvěcení pravdou; za to, abychom hleděli na jeho podivuhodnou slávu; a aby v nás byla láska, jakou má Otec k Ježíši. 
Tohle je obrovská zvěst. Ještě dřív, než sami Otce o cokoli prosíme, ještě dřív než se rozhodujeme, než cokoliv myslíme a konáme, máme slyšet, že Ježíš se modlí za nás a usiluje o nasměrování našeho života. Prosí za nás, abychom byli posvěceni pravdou, abychom se nebáli být jeho učedníky, kteří si nestěžují na to, že naše víra není populární, že působí často chatrně, že se nemáme znepokojovat tím, že se ve světě občas cítíme jako nazí v trní. Ježíš věděl, že to jinak nejde a my zas víme, že se za nás modlí. A co se mi zdá ještě důležité, že připojuje modlitbu také za ty, kteří uvěří skrze nás – to je skutečně povzbuzující, když nám tak často docházejí slova nebo síly pro svědectví.
Ježíš prosí, aby jeho učedníci neztráceli ze zřetele směr jeho cesty. Ta vedla od Boha k lidem - takříkajíc "z nebe na zem", zkrátka vede učedníky i nás do světa. A tímhle směrem do světa a ve světě ho mají a budou křestané následovat.  
Neprosí svého Otce, aby se zbořil nepřátelský svět a zůstalo už jen to vysněné nebe; ani neprosí, aby se jeho následovníkům stala cesta víry jakýmsi výtahem ze světa do nebe.
     Prosí za ty své, prosí za nás jinak: 
abychom byli posvěceni v pravdě, 
abychom věděli a nezapomínali, že jsme Boží…i když se našeho života bude chtít zmocnit šéf v práci nebo nabízeč štěstí nebo prodlužovač zdraví, nebo nás bude zevnitř chtít rozložit naše pýcha nebo svévole. 
Patříme Bohu a Ježíš za nás prosí, 
aby nám zůstala odvaha ke svobodě Božích dětí uprostřed malomyslnosti a otrocké poddanosti druhých. 
Prosí, aby nám zůstala trpělivost těch, kdo vědí, že Boží věci v tomto světě mají svůj čas a příležitost. 
A Ježíš také prosí, aby se nám neztratila radost těch, kdo vědí, že cíl jejich cesty je u Otce.
 
Pane Ježíši Kriste, Tvoje modlitba nám dává sílu. Děkujeme za Tvůj přístup k člověku, který v nás probouzí lásku a nezištnost. Za Tvé odhodlání a nasazení, které v nás vzbuzuje odvahu. Za pravdu, která usvědčuje všechno zlé co se děje v nás i kolem nás, ale zároveň nás nezatracuje. Děkujeme za Tvou slávu, která působí tak neslavně a přitom má takovou moc, že překonává i smrt, zlo a hřích i za Tvou důvěru, která probouzí naši víru. Amen
 
 
 

Velké Meziříčí 12. 1. 2025 

Ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého se scházíme. 

Vítejte, sestry a bratři na dnešních bohoslužbách, do jejichž začátku nám apoštol Pavel zvěstuje: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a dar a přítomnost Ducha svatého ať je se všemi námi

Leitmotivem dnešních bohoslužeb se nám stanou verše Ž130:   
Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, 
kdo obstojí, Panovníku?
Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.
Skládám naději v Hospodina, 
má duše v něho naději skládá, 
čekám na jeho slovo.                            Ž 130.3-5

píseň 756 Nový den svítá

modlitba Hospodine, Bože blízký i skrytý, trpící i vítězící,
Tebe, který do našich životů vnášíš důvěru i otazníky, prosíme o pomoc, abychom dokázali být v této chvíli s Tebou.
Abychom nezůstali jen u svých starostí,
abychom viděli i to, čím je náš život obdarován a uměli vděčně prožít radost.
Abychom nepřeslechli tvoje otázky a sami se nepřestali ptát, jak odpovědět na to, co nám život přináší.
Dej, abychom se o Tebe uměli opřít, a nechtěli se jenom utvrdit ve svých vlastních domnělých jistotách.
Abychom se dali znovu vést důvěrou, že budoucnost s tebou je dobrá, i když ji nemáme pod kontrolou.
V tobě je síla i prostor, abychom se jako lidé setkali a abychom spolu dovedli žít a vzájemně se dělit a sdílet. Dej nám sílu to nejenom vyznávat, ale také skutečně žít. Amen
čtení Ř 7,14-25 Dana

slovíčko Děcka, slyšeli jste někdy, že se o někom říká, že je idol? Někdy tak mluví lidé o tom, kdo vzbuzuje jejich úctu a respekt, koho zbožňují. Cokoliv ten člověk udělá, tak je skvělé, protože to udělal právě on. Pán Bůh tohle nechce. Ví, že i ten nejskvělejší člověk je pořád jenom člověk, který má své dobré i špatné stránky. Idol je vlastně modla – obraz, který si vytváříme – buď o druhých lidech, nebo o Bohu. Náš Bůh Hospodin nechce, abychom věřili idolům, ani abychom z něho dělali nějaký idol - nějaký předmět nebo si ho ztotožňovali s čímkoli, co v našem světě poznáváme. Náš Bůh je živý, zasahující, svébytný, nemůže být předmětem nebo obrazem někoho, koho jsme poznali. Je vždycky víc než myslíme. 
A vy si dneska budete s Dušanem povídat, co se stalo, když se potkal člověk, který věřil Hospodinu s člověkem, který věřil modle. A jak to celé dopadlo….
A ještě než půjdete do nedělky, tak si zazpíváme písničku, která bude dneska spíš k tomu, o čem si tu budeme povídat s dospělými. Ale Miloš Rejchrt ji napsal i pro děti, tak si ji zazpíváme společně

píseň 330 Odpusť

kázání

Sestry a bratři, z Pavlových epištol jsem vybrala dva verše, které nás uvedou do přemýšlení nad dalším článkem vyznání víry: Věřím odpuštění hříchů
Z prvního čtení připomenu verš: Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Ř 7.20
A z 1 listu do Korintu: Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal nebyla marná…1 Kor 15.10
     Věřím odpuštění hříchů. Díky té stručnosti vypadá, že není nic jednoduššího než hřích pěkně diagnostikovat a téměř automaticky odpustit. Některá společenství i křesťanské proudy odtud začínají misii. Vždyť nikdo není bez hříchu… každý občas uklouzne, každý se dopustí nějakého jednání proti Bohu a bližnímu, každý někdy v životě selhal a cítil vinu. A pokud náhodou to člověk necítí, pak není zas tak složité takový pocit vyvolat. A od toho se pak odrazí a zvěstují evangelium.
     A jako by to nestačilo i v bibli najdeme místa, která jakoby takovému pochopení hříchu nahrávala. Včetně toho prvního čtení o hříchu, které nám četla Dana. Apoštol Pavel se tu odvolává na vlastní zkušenost. V jeho slovech slyšíme hořkost a rozčarování, které pociťuje nad vlastním selháním. Nad neschopností dostát tomu, co je správné, či co se po něm žádá. Ano, i Pavel jako by v tomto svém sebekritickém nářku postupoval cestou - od hříchu k milosti. I Pavlovi je ze sebe zle.
     Je ale tohle skutečně podstata toho, co nám říká Apoštolské vyznání a co píše Pavel bratřím a sestrám do Říma? Nemíjí se to s evangeliem? 
     Možná můžeme začít tak, že si všimneme pořadí slov v původním Apoštolském vyznání víry a i v tom našem novějším českém znění - nikoliv věřím hříchů odpuštění, ale věřím odpuštění hříchů (remissionem peccatorum). Rozdíl je to teologicky zásadní: Je prvotní hřích nebo Boží milost? Co předchází?
     Když se podíváme na Pavlův život, těžko bychom o něm řekli, že se utápěl v pocitech viny, když se rozhodl pronásledovat křesťany. Ve skutečnosti to přece s Pavlem bylo přesně naopak. Na vrcholku, v okamžiku největší sebejistoty, uprostřed úspěšné kariéry, s ním zatřásl Kristus. Zastavil ho a zaslepený Pavel zakusil milost a spolu s ní objevil hřích. Ona to vlastně původně vůbec nebyla Pavlova cesta k Bohu.  Byla to cesta Ježíše Krista k Pavlovi a ta přinesla milost a díky ní poznání vlastního hříchu, který už! – byl odpuštěn. Ježíš ho zastavil ne, aby ho potrestal, ale aby si Pavel přišel na to, kudy a kam a především proč vyrazit. 
     Trefně to vyjádřil Dietrich Bonhoeffer, když napsal: „Křesťan je člověk, který ví, že ho Boží slovo v Ježíši Kristu obviňuje, třebaže sám vlastní vinu necítí, a Boží slovo ho osvobozuje a ospravedlňuje, přestože také nic ze své spravedlnosti necítí.“ (vytištěný na kazatelně)
     Dokud budeme hřích chápat jen jako všemožné zlé skutky, chyby a dílčí prohřešky, ze kterých nás může Ježíš vysvobodit, pak jsme se ještě vůbec nedostali k jeho podstatě a hloubce. Zlehčili jsme hřích na pouhý povrch, a tak jsme zlehčili i samotnou Boží milost. Takové lehké a povrchní pojetí hříchu a tedy i milosti je tak slaboučkým odvarem z evangelia, že v sobě nemá žádnou sílu. Proti tomu se už od počátku znovu a znovu ozýval v církvi prorocký hlas. Hodně hlasitě byl kromě Pavla slyšet třeba ten Lutherův.
      Když budeme číst Pavla pozorně, zjistíme, že šel pěkně do hloubky a hřích pro něj není v první řadě zlý čin, ale zlý stav – je to jakási zákonitost, takový metronom tikající v našem nitru – ať už děláme v životě cokoliv, dobrého či zlého. 
     Tento vnitřní a stále přítomný tikot hříchu se snažili křesťanští myslitelé popsat termíny jako je prvotní či dědičný hřích. Později pro něj objevili třeba slovo odcizení nebo vykořenění. Společný všem těmto pokusům je důraz na hloubku. Na to, že hřích – tedy naše odtrženost od Boha – sahá hlouběji, než kam dohlédne naše svědomí nebo než kam dosvítí reflektor naší morálky, hlouběji než je naše pochopení dobra a zla nebo naše byť i hluboká sebereflexe. Že to, co mělo být spojeno, se propáralo až někam k jádru naší bytosti a ze své moci to nemůžeme spojit, propojit, dát do kupy.
     Možná si říkáte, jestli není takový pohled přehnaný a pesimistický? Řekla bych, že ne. Když pročítáte bibli, nejde tam jen o jakési kosmetické odbourání našich vnějších nedostatků a chyb, ale původ toho, proč nejsme schopni udržet hezké vztahy, žít naplno s láskou, ve víře a naději. Že to má někde hlouběji svůj kořen. A Bůh nás v tomhle nahlíží a bere vážněji, než kam jsme schopni dohlédnout sami. Bůh se nespokojí s vnějšími projevy – s tím, že už se zase bavím s bráchou nebo že udržím jazyk na uzdě, ale jde k podstatě věci – k našemu sobectví, pýše a ješitnosti a nejspíš ještě do větší hloubky než jakou známe nebo ji tušíme. Bůh jde až k základům našeho nejvnitřnějšího já a obnovuje je. Odpouští, abychom mohli nahlédnout naše motivace a naše jednání, které z nich vyplývá. Odpouští, abychom byli schopni nahlédnout pravdivě do vlastního nitra a dál žít a myslet a jednat…
     Ale někdo by mohl právem namítnout: proč ještě Pavel ve svém dopise naříká, když milost předchází hřích? Copak může omilostněný člověk ještě trpět a prožívat tak silně svou vinu? Může. Naše důvěra a víra není tak pevná, a ani Bůh se k nám nevlamuje proti naší vůli. A je dobré mluvit i o tom, co jsme pokazili a nezakrývat to. Netvářit se před sebou ani před světem, že jsme spolek dokonalých a nehříšných lidí. Hřích, který je naším hlubokým odtržením od Boha, uvnitř nás – křesťanů - trvá a vydává své nedobré plody. A jestli nás to trápí a stydíme se za to, je to v pořádku. Jestli je nám to líto, je to v pořádku. Jestliže ta bolest z roztržení nemizí a provází nás, je to v pořádku. Ale – a to je evangelium - nic z toho už není rozhodující. Mnohem důležitější je, že Kristus nás – všelijak potrhané, přikryl svým pláštěm. A to si můžeme vzájemně dosvědčovat, když na nás doléhají stíny hříchu. 
To hezky ilustruje ještě jedna Bonhoefferova myšlenka: „Sám o sobě jsem ubohý a mrtvý. Pomoc musí přijít zvenčí a ona skutečně přišla a stále znovu každý den přichází ve slově o Ježíši Kristu. Proto křesťan potřebuje křesťana, který mu řekne Boží slovo. Potřebuje ho stále znovu, kdykoliv je nejistý a klesá na mysli. Kristus v mém srdci je slabší než Kristus ve slově bratra. Ten prvý je nejistý, druhý je jistý.“ 

Hospodine, někdy se nám přesně tohle stává. Přestáváme věřit, že Tvá milost má větší slovo než naše odcizení. Anebo vidíme Tvou milost pro sebe a nepřejeme ji druhým…
Pane, věříme odpuštění hříchů – pro sebe i pro druhé, prosíme, ať Tvá milost způsobí, že se to nějak propíše do našich životů. Amen

píseň 320 Já chtěl bych, Bože můj

ohlášky Jenda nebo Lenka

přímluvy a modlitba Páně Pane Bože, je toho dost, na co nestačíme. 
Máme kolem sebe lidi staré, kteří potřebují své jistoty a laskavé klidné zacházení, 
děti, které potřebují pevné vedení, dobré vzory a pochopení, 
mladé lidi, kteří už chtějí žít svůj život, ale plnou zodpovědnost za něj nepřijímají, 
nemocné, kteří vědí, že už nebudou moci to, co dřív mohli, 
lidi, kteří sem přišli kvůli válce a touží po domově
víme o obětech válek a katastrof, zajatcích, hladomorech a bídě…a nevíme, co dřív, někdy je potíž i zvládnout všechny nároky vlastní rodiny.
Někdy máme chuť zavřít oči a zacpat si uši, jindy člověk pošle trochu peněz pro lepší pocit…
Prosíme, Pane, napověz nám, co udělat můžeme a co máme svěřit Tobě. Prosíme Tě za všechny, kteří pracují v různých pomáhajících organizacích, kteří slouží, kdo nasazují svůj život v první linii, komu záleží na tom, aby se druhým zlepšily životní podmínky.
V tichosti Ti předkládáme ty, jejichž tváře se nám vybavují, protože nám na nich hodně záleží:…

A v důvěře, že svět měníš nejen skrze nás, ale také skrze nás k Tobě společně voláme: Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dej nám dnes, a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům, a neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé jest království i moc i sláva na věky amen

píseň 724 V pokoře srdce svého

poslání Jako slovo poslání slyšme části 103. žalmu 
Dobrořeč, má duše, Hospodinu, 
celé nitro mé, jeho svatému jménu!
Dobrořeč, má duše, Hospodinu, 
nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! 
On Ti odpouští všechny nepravosti, 
vykupuje ze zkázy tvůj život.
Nenakládá s námi podle našich hříchů, 
neodplácí nám dle našich nepravostí. 
Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí; 
jak je vzdálen východ od západu, 
tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti.

požehnání 
Ať Hospodin ti žehná a chrání tě
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv
Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

píseň 675 Andělé před Tebou kráčí

Velké Meziříčí 1. 1. 2025
 
vstupní slovo 
Svou cestu svěř Hospodinu, doufej v něho, on sám bude jednat. Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj. Ž 37.5,7
 
to se zpívá v jednom Davidově žalmu. Vítám vás milí bratři a milé sestry v novém občanském roce. Do tohoto prvního dne nového kalendářního roku nám přeje apoštol Milost a pokoj od Boha Otce našeho a našeho Pána, Ježíše Krista. Amen
 
píseň 283 Hospodin sám, národů Bůh
 
modlitba Bože věčnosti, který jsi zároveň Otcem života každého z nás, předstupujeme před Tebe a děkujeme, že jsi nás zachoval až do dnešního dne. Je to dar. 
     Děkujeme, že svůj svět neopouštíš. Že poznáváme Tvou věrnost a můžeme se o ni opřít v životě, zvlášť když na nás doléhá zlo nebo bolest, když jsme pasivní, když nás přepadají hnusné myšlenky, když se cítíme slabí, když se potkáme s bezmocí a smrtí…O tvou věrnost se opíráme a děkujeme, že jsme o Vánocích mohli naplno prožít, že chceš být stále s námi.
     Vděčně si uvědomujeme i dnes. Máme své naděje a plány, prosby a tužby, s nimiž vyhlížíme do dalších dnů. A přesto potřebujeme Tvoje zaslíbení, že s námi jsi po všechny dny až do skonání tohoto věku. Právě když naše naděje a plány selhávají, když se prosby a tužby nenaplňují, očekáváme Tebe, který nám jdeš vstříc. 
     Pane, potřebujeme slyšet o Tvém přicházejícím království, o lásce ke každému člověku, o Duchu, jenž vstupuje nečekaně do zákonitostí našeho světa. Navštiv nás i dnes, ať se do našeho cyklického času prolomí Tvůj čas, který přináší novou energii, spasení, radost i pokoj. Amen
čtení  Mt 24.32-35 Dana
 
píseň 617 Rok nový k nám zase přišel / 616 Vzdejme čest Pánu Bohu
 
kázání Píseň písní 2.10-13
     Sestry a bratři, uznávám, že je trochu překvapivé vybrat za základ zvěstování slovo z Písně písní zrovna když mrzne. Ale ať je první máj, ten lásky čas, nebo ať je doba ojíněných stromů a nízkých teplot, na tom nezáleží. Ať si zobáčky sýkorek klovou darovaný zmrzlý lůj, nebo hrdliččin zve ku lásce hlas, na tom nezáleží. Ať voní květiny nebo se nad ulicemi převaluje čoud komínů, na tom záleží jen pramálo.
     Vždyť žádná píseň z knihy Písní Šalamounových není jenom pro jaro či jenom pro podzim. Stejně tak jakákoli píseň z Knihy knih není jenom pro čas, který bychom si my, lidé, vybrali. Čas biblických knih a jejich kapitol se neřídí našimi hodinami a naším rokem. Boží svědectví nám může doprostřed zimy dýchnout teplý vánek naděje a naopak může profouknout lhostejné dusno a sobecké parno svěžím severáčkem pravdy, až nám zadrkotají zuby a svědomí se zastydí. 
     Karel Hynek Mácha zpívá píseň vnějšně velmi podobnou. Úvodní verše Máje jsou ve své obraznosti skoro stejné. Hrdliččin hlas zve ku lásce, neobráží tam sice fíkovník, zato tam kvete růže, kvetoucí révoví nevydává svoji vůni, zato tam zavání borový háj a našli bychom našli více podobností. Vnějšně je to velmi podobné. Stejné obrazy, stejná slova. A přeci právě ve smyslu je velká změna. Český básník se vrací do minulosti, zhlíží se v ní. Píseň písní, tak jako celá hebrejština, nezná časy sloves. A je jisté, že se neobrací do minulosti. Naše dnešní píseň je napsaná ve smyslu přítomném. A zve nás do přítomnosti, která nadchází. Chce zpívat teď, chce žít teď a vyhlíží dopředu.
     Víme o tom, co je za námi, co už přešlo. Víme to a nemůžeme to nevědět. A nebylo by moudré se tvářit, jako by minulosti nebylo. Občas se nám vynoří. Ale ten, kdo se vrací, žije v dešti, kde je pořád kdysi. A od toho nás autor písně písní, někdy se říká, že autorem byl Šalamoun, autor písně písní nás od toho vracení odvádí. 
     Hle, vždyť přece zima vypršela a lijavce přešly, už jsou pryč. Neobracej se do minula, nechtěj tam žít, vstaň přece a pojď! A vnímej květy přítomných chvil. Jsou rozhozené po stráních svátečních i všedních dnů. Můžeš se radovat z přidaného dne, nemusíš zůstat v dešti minula a zimě uplynulých let.
     Vstaň přeci a pojď, dotkl se nás čas. V Bibli se může čas skutečně dotknout! Ale co jen dotknout, čas tam může také udeřit. Čas může udeřit a předvést k soudu, ale může také pohladit laskavostí nebo vtáhnout do zpěvu a radosti. Takový čas už nás dosáhl, již nás objal. Objal i uchvátil a vtáhl do děje. Není to čas, který odtikávají hodiny, není to čas, který měří kalendáře, není to čas, kdy se střídají roční období. Hebrejský čas, tento Boží čas, to je příležitost nadcházejícího Božího děje, je v něm cosi naléhavého, it´s a challenge řekli by mlaďoši a jsme zváni se do něj zapojit. Nezáleží na časovém určení ani na délce trvání, záleží na tom, čím je tento čas naplněn, jakou příležitostí je nadán, co slibuje nebo přesněji zaslibuje. 
     Proto k nám může tato píseň promlouvat nejen uprostřed léta, ale klidně i uprostřed zimy, proto nás může stále vytrhávat z minulosti a zvát k tomu, co nám přináší a o čem zpívá – k přítomnosti. Zve nás, abychom ten darovaný čas naplnili podle Boží melodie.
     Proto rabi Akiba řekl, že celý svět nebyl hoden dne, kdy byla vzácná kniha Píseň písní dána Izraeli. V bibli, mezi temnými příběhy a hrůzostrašnými boji, mezi varujícími proroctvími i nervydrásajícími vzlyky žalmistů, mezi dopisy a sbírkami zákonů nalezneme knihu, která jednoznačně a zřetelně, mluví o lásce, o vztahu, o teple. Rostlin je v ní bezpočet a zvěře ještě víc. Jako by otevírala ráj. A oslovuje, i když v ní nejde o zásadní dějinná rozhodnutí. Neslyšíme v ní válečný ryk, nezápasí se tu o čistotu víry, ani se nebojuje za svobodu. Právě mimo vyhrocené scény nás učí žít a naplňovat všední život láskou a přátelstvím. 
     O pár set let později Ježíš navazuje na obraznost Písně písní, když říká učedníkům: „Od fíkovníku si vezměte poučení: Když už jeho větev raší a vyráží listí, víte, že léto je blízko. Tak i vy, až to uvidíte, vězte, že ten čas je blízko, že je přede dveřmi.“ 
     Sám Ježíš nás parafrázovanými slovy Písně písní zve ke vstupu do nadcházejícího času. Nevaruje, nevyhrožuje, nevzbuzuje důvod k obavám, jen nás povzbuzuje k vnímavosti, bdělosti a zve k důvěře. Vždyť s dneškem i každým dalším dnem se našeho světa dotýká čas Boží milosti. Ježíš nás do něj zve a vybízí, abychom odpovídali na Boží věrnost, lásku a naději.
     Vstaň přeci, přítelkyně moje, krásko moje, přeci pojď! Přijměme toto zvukomalebné pozvání z promrzlého jihovýchodního cípu Vysočiny do krajiny Božího království. Ten čas se nás již dotkl, vyjděme mu vstříc.
 
píseň 316 Dej odvahu včas slyšet 
 
 
příprava k VP 
Pane náš, děkujeme Ti za pozvání do nadcházejícího času, který vyzývá k lásce, víře a naději. Chceme do něj směle vstoupit. Proto se připojujeme k zástupu svědků, od nichž jsme převzali apoštolské vyznání a s celou církví vyznáváme:    
Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Ponciem Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben. Sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. 
Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, společenství svatých, odpuštění hříchů, vzkříšení těla a život věčný. Amen
 
Pane, svou víru jsme Ti vyznali. Často teprve skrze víru vnímáme pravdu o sobě i o druhých a Tvou velikou milost. A spolu s nimi i svou slabost a nedokonalost – někdy moc tlačíme na pilu, jindy lhostejně přihlížíme, schází nám důvěra i láska….V každém z nás to hraje nějak jinak a ty to Pane víš.
Komu z vás, sestry a bratři, překáží váš hřích, kdo o něm víte, vyznejme ho společně nahlas slovy: Pane, vyznávám svůj hřích.
 
Pane, s Tvou pomocí a díky Tvé milosti nechceme zůstat v zajetí hříchu. Chceme odpustit těm, kteří se proti nám provinili. 
Kdo z vás chcete odpustit nebo alespoň vyjádřit ochotu k odpuštění, vyznejme to společně nahlas: S pomocí Boží odpouštíme.
 
Do svých srdcí přijměme slovo milosti:
Bůh, který odpouští všem kajícícím hříšníkům, 
kéž nás obdaří svou milostí 
a zbaví hřích své moci nad námi. 
Kéž nás upevní a posilní ve všem dobrém. Amen
 
píseň 127 Dobrořeč, má duše Hospodinu
 
povstat (Poslyšme nyní slova ustanovení sv. Večeře Páně:)
Já zajisté přijal jsem ode Pána, což i vydal jsem vám, že Pán Ježíš v tu noc, v kterouž zrazen jest, vzal chléb a díky činiv, lámal a řekl: Vezměte, jezte, toto je tělo mé, kteréž se za vás láme. To čiňte na mou památku. 
Takž i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich jest ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrátkoli píti budete na mou památku. Nebo kolikrát byste koli jedli chléb tento a z kalicha toho pili, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde.
 
Bože náš, veď nás svým svatým Duchem,
ať nás chléb a víno z tohoto stolu vedou k přemýšlení o tvém Synu: tak, jak rozdával chléb a víno, také sám sebe vydal.
Děkujeme, že z tvé ruky smíme přijímat stále nový život
a jít spolu s těmi, které jsi nám svěřil.
Pomoz nám i dnes žít v síle tvého syna, našeho Pána Ježíše Krista. Amen.
 
A tak již pojďte, neboť vše je připraveno. Přistupujme v radosti k hostině Páně do jednoho kruhu. 
Při vysluhování budeme zpívat píseň 620 Moc předivná
 
slovo propuštění Můj milý se ozval, řekl mi: Vstaň, má přítelkyně, krásko má a pojď! Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam. Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď. Pís 2,10-11+13a
 
propuštění A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků!
 
děkovná modlitba Děkujeme, Bože, za chléb života a kalich spásy, za ujištění, že naše žití má svůj cíl u Tebe, ve Tvém domě, kde nás jednou přijmeš. Amen
 
ohlášky Dana
 
přímluvy Pane, s důvěrou, že Tvé evangelium mění naše nitro a klestí si cestu i ve světě, Ti nyní předkládáme všechny potřebné. 
     Myslíme na všechny, kdo do nového roku vstupují s úzkostí, bolestí nebo bez naděje – na lidi v nemocnicích, na jejich příbuzné a známé, na lidi bez práce, na ty kterým se rozpadla rodina, na ty, kdo jsou sami. 
     Prosíme tě za ty, které i přes hranici roku pronásledují důsledky jejich činů, za lidi, které tíží vina, kteří se zatím marně pokoušejí začít nanovo, za vězně. 
     Prosíme za lidi ve válce – bojující, vražděné, zbavené domova a důstojnosti. Prosíme tě také za ty, kdo se snaží válkám zabránit a předejít – za vojáky mírových sborů, za jednající politiky, za novináře, spisovatele, učitele, rodiče a ty, kdo jitří svědomí a šíří úctu k životu. Prosíme tě za země a situace, kde sice vládne klid zbraní, ale ne lidskost a spravedlnost.
Prosíme tě za dobré vztahy solidarity a věrnosti pro zamilované, pro manželství, pro rodiny, společenství i společnosti. 
     Prosíme tě za naši zemi, za Tvé stvoření. 
A naposled tě prosíme také za církev, kterou tvoříme a za všechny, kdo se na ní spolupodílejí, abychom byli pro své okolí osvobodivým svědectvím o životě, který tvoříš a umožňuješ.
Spojujeme se nyní k modlitbě, kterou jsi nás naučil: Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dej nám dnes, a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům, a neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé jest království i moc i sláva na věky amen
 
píseň 253 Slunce svítí, tak se dobře dívej
 
poslání 
Buďte bdělí, stůjte pevně ve víře, buďte stateční a silní! Všecko nechť se mezi vámi děje v lásce. 1Kor 16,13-14
 
požehnání
Hospodin je tvůj ochránce, 
Hospodin je ti stínem po pravici. 
Ve dne Tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc. Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení a vcházení nyní i navěky. Amen
 
píseň 716 Z Tvé ruky, Pane můj

 

Velké Meziříčí 15. 12. 2024 

vstupní slovo a pozdrav 

píseň 435 Zvedněte brány svrchků svých

vstupní modlitba 
biblické čtení  Ex 19.3-6 + 1Pe 2.9-10 (kálefáci)

slovíčko Děcka, myslíte, že se farářem nebo knězem může stát i člověk, který třeba nevěří v Boha, který nedůvěřuje Pánu Bohu? Anebo člověk, který sice tvrdí, že Pánu Bohu věří, ale chová se bezohledně a sobecky? 
Stát se to může…dneska si o tom budete vyprávět v nedělce. A pro nás je vždycky důležitější než co nám říká farář to, co nám říká Bůh a ještě konkrétněji, co nám říká Ježíš Kristus. Od toho se všichni máme učit, na něm se máme orientovat – faráři i nefaráři, zkrátka všichni, kdo se ke křesťanství hlásí. Zazpíváme si písničku, která je právě o tom, že nemáme skládat svoji naději ani v politiky, ale ani v učitele nebo faráře, ve vojáky nebo v lékaře. Ale svůj život máme opřít o Ježíše Krista…

píseň 188 Neskládejte v mocných naději

kázání Mk 3.13-19
     Dnes se ještě na skok před Vánoci vrátíme k apoštolskému vyznání víry. Věřím svatou církev obecnou… Co to je? 
     Na počátku slyšíme jména dvanácti povolaných apoštolů. Vlastně v tom můžeme trochu vidět jakousi zakládací listinu té „svaté církve obecné“. Církev není nějaká anonymní organizace s přednastavenou definicí svého poslání, ani instituce s danou hierarchií. Církev to je těch dvanáct jmen – dvanáct příběhů, dvanáct existencí, které se najednou, z nějakého důvodu ocitly vedle sebe. Nutno hned přiznat, že je to mimo jiné dvanáct celkem nedokonalých existencí a nedokonalých příběhů a pak se přidávají další v Jeruzalémě o Letnicích a v Antiochii, Damašku, Efezu, atd. a přes Velkou Moravu, přes husity a Jednotu bratrskou a všelijaká protivenství třeba vzniká i místní sbor českobratrské církve tady ve Velmezu. Na té listině přibývají jména a nakonec se tu objevují i ta naše a příběhy nás, kteří jsme se z nějakého důvodu ocitli vedle sebe – třeba právě dnes. Církev svatá obecná - to jsme nakonec i my, podobně nedokonalé existence jako ti na počátku. Kde se tu ale ta církev vzala, kde my jsme se tu ocitli?
     Asi k tomu došlo různými způsoby - prostě rodinná tradice, nebo nás oslovili přátelé, nebo jsme našli v církvi někoho pro společný život, nebo jsme hledali nějaké duchovní zakotvení, nebo jsme naprosto nečekaně poznali společenství,– jednou jsme třeba zabloudili na bohoslužby... nebo je možná církev jediným společenstvím, které člověku zbývá – od čtvrteční biblické o Josefovi ve vězení myslím na jednoho navrátivšího se vězně, pro kterého se společenství pár lidí v Bystřici skutečně stalo jediným místem, kde se cítil přijatý. Těch důvodů, proč jsme tu spolu, může být povícero - ale podstatné je to, co je za nimi. Ježíš zavolal k sobě ty, které si vyvolil... tedy i nás, aťsi byly ty okolnosti všelijaké. A to jeho povolání má jednu zásadní zvláštnost. Věříme, že nás vedle sebe postavil Kristus. Sami od sebe bychom si možná vybrali jinou partu (a do jiných taky patříme). To je velký rozdíl mezi církví a ostatními organizacemi - tady nejde jen o to, co jsme si vybrali my sami. To někdo jiný si vybral nás a nejspíš čeká, co z toho vzejde. 
     Dovedu si představit, že už první učedníci ze sebe navzájem nebyli nadšení. Možná řecky vychovanému Filipovi dost vadili venkovani z Galileje Jakub a Jan (nazvaní synové hromu - snad dokonce nějací náboženští radikálové, kteří nemají pro ránu daleko). Někomu asi moc neseděl zbrklý a trochu nechápavý Petr (ještě ke všemu zapře...), jinému zas vadil pochybovačný Tomáš, nebo že mezi ně patřil i zrádce Jidáš. Už jenom z těch jmen dvanácti apoštolů se dá vyčíst, že to byla dost zvláštně poskládaná skupina. Žádný elitní klub… a přeci je církev místo, kde se scházejí lidé Kristem povolaní. 
     Ale když věříme svatou církev obecnou, jak je to potom s tou svatostí? Vždyť jestli něco můžeme s jistotou konstatovat, tak právě to, že je to společenství ne-svatých lidí, už se trochu známe. Jenže slovo „svatý“ v bibli neznamená nějakou mravní kvalitu těch, kteří jsou takto označeni. Slovo „svatý“ znamená především jejich oddělenost, jinakost. Že je církev svatá, to vlastně není odpověď na otázku, jaká církev je (i když by nás to možná takhle svádělo), ale PROČ tu je... Je tu proto, aby byla jiná a tou svou jinakostí, aby odkazovala ke svatému – k jedinečnému Bohu. „Budete mi lidem zvláštním“ - slyší Izraelci. A po celou dobu své existence si tuto svoji zvláštnost, jinakost, svatost uvědomují. Už tím, že na rozdíl od svého okolí Boha nemohou zobrazit. Že jim Bůh neslibuje snadný život založený jen na náboženských úkonech. Jsou pro ostatní svět jakýmsi znamením, svědectvím odkazujícím k Bohu. A zvláštní je, že mohou být znamením dokonce i tehdy, když nejsou zrovna dobrým příkladem, protože Bůh má moc skrze ně i tehdy působit.
     Možná tím největším svědectvím o Bohu je především to, že tady Boží lid vůbec ještě je (ať už církev nebo Židé). Navzdory své ubohosti, navzdory selháním. Právě tehdy, když už lidé nemají moc, co ukázat, se teprve může ukázat Bůh - se svou mocí. Jeho svatost nějak zazáří na té naší upatlanosti. A naším úkolem je především nebránit mu. Josefův příběh, který čteme teď na biblické, to hezky ilustruje. Když se Josefovi dařilo, věděl, že to není jeho zásluha, že mu zdar Bůh daroval. A stejně bych mohla mluvit zas o jiných postavách, které - když se jim nedařilo, tak to předkládali Bohu nebo když něco udělali špatně, měli to komu vyznat, aby mohli dál žít – i s tím, že věděli, jakou ostudu Pánu Bohu udělali.
     Jednoduše a trefně to vyjádřil Dietrich Bonhoefer - církev je tu proto, aby se „pokusila dát prostor Božímu působení“ v tom je její svatost a velikost. Pokoušíme se nechat Pánu Bohu prostor a zároveň víme, že se evangelium nekáže a svátosti nevysluhují jinde a jinak, než skrze církev a její jednotlivá společenství…Nepamatuju si už, který z katolických teologů mluvil o tom, že církev je promítacím plátnem Božím – to je takový hezký obraz. 
     Věříme církev svatou a obecnou – tedy doslova katolickou (tedy i my evangelíci jsme v původním smyslu toho slova katolíky – jsme součástí obecné církve). Vždycky se našly v křesťanstvu skupiny, které si o sobě myslely, že jedině ony správně následují Krista. Jenže když vyznáváme o církvi, že je  obecná = katolická - tak vyznáváme, že ta pravá církev, kterou si Kristus povolává, se táhne napříč našimi církevními škatulkami. A že ten způsob prožívání víry u sousedů za plotem může být jiný - a přece ne špatný. A zároveň víme, že nám jako pomocné orientační měřítko dali reformátoři právě jen ty dvě věci - že církev je tam, kde se káže evangelium a kde se vysluhují svátosti po vzoru Kristově.
     Ještě poslední myšlenka - profesor systematické teologie Jan Štefan, který má rád aforismy, občas připomínal: Ježíš kázal Boží království - a přišla církev. Ano, církev tvoří lidé a žádný ideál, jak by měla vypadat, prostě není. Už od počátku to tak Ježíš zamýšlel - když povolával učedníky, když si povolává nás. Zvolil si právě tento způsob, jak do světa vnášet evangelium a tu a tam záblesky Božího království. Skrze lidi všelijak pochybné a zklamávající, kteří ovšem na vlastní kůži poznali Boží věrnost a potřebu odpuštění s možností nového začátku a také sílu společenství. Tihle povolaní lidí mohou spíš než na svou skvělost ukazovat na Boha, který je navzdory všemu doprovází svou láskou a dobrotou. 
píseň 693 Radujte se bratři

Ještě před ohláškami mám pro vás smutnou zprávu – někteří jste si už asi všimli parte dole na nástěnce. Zemřel Jan Bureš, člen našeho sboru, kterého jsme občas vídali na bohoslužbách. Protože se na jeho přání nebude konat pohřeb, rozloučíme se krátkou připomínkou jeho života a modlitbou.

Jan Bureš se narodil 19. května 1948 jako čtvrtý z pěti dětí Janovi a Terezii Burešovým a nedlouho po svém narození byl zde v Husově domě pokřtěn. Rodina pocházela z Dobré Vody, kde Jan prožil celé dětství. V Třebíči se vyučil kovářem a během života se pak živil kovárenskými pracemi a svářením - nejprve ve Stavebním zemědělském sdružení (později Agrostavu) a pak až do důchodu v Agadosu. V roce 1970 se oženil s Annou Mikuláškovou a zpočátku ještě bydleli v Dobré Vodě, kde prožil první léta svého života i syn Martin. Pak si postavili řadový dům ve Velkém Meziříčí a po přestěhování se jim narodily ještě dcery Lenka a Jitka. 
Jan Bureš měl rád koně, a kovářské práce měl i jako koníčka – často koval či svařoval něco pro rodinu, sousedy a známé v kovárničce po tatínkovi. Pomoc neodmítal ani sousedům a v důchodu pak vypomáhal zeťovi s hydroizolacemi. Byl společenský, rád četl a poslouchal hudbu, obzvlášť dechovku. A dost času trávil se svými vnoučaty, která měl moc rád.
Jan Bureš zemřel po krátké těžké nemoci 11. prosince. Přestože musel zůstat v nemocnici, rozloučil se s celou velkou rodinou a umíral v přítomnosti dcery.
Ke chvíli loučení patří vděčnost za život. Všechno dobré, co jsme od Jana Bureše přijali, můžeme přijmout jako požehnání pro náš život i jako jeho životní poselství.
Ztišíme se k modlitbě…povstaňme
Pane Bože, 
vždycky, když se takhle loučíme, tak nás přemáhá smutek osamění i tíseň. Prosíme Tě, ať dovedeme nejen truchlit, 
ale také vnímat: s vděčností to, co jsme dostali a především život ve vztazích. V tuto chvíli děkujeme za život našeho bratra Jana Bureše. Prosíme, přijmi ho do svého nebeského domova.
Děkujeme za vztahy, ve kterých žijeme a ze kterých můžeme čerpat. 
Děkujeme, že jsi tu pro nás; a když procházíme všelijakými zkouškami, že nás slyšíš, že nasloucháš tomu, co se děje v našem nitru a že máš pro nás vždycky čas.
Prosíme Tě, naplň naše srdce důvěrou a nadějí, abychom dovedli svěřovat své milé do tvé lásky, která nepřestává, ale je s námi stále. 
A prosíme ještě - než nastane náš čas odejít – daruj nám moudrost a sílu k dobrému, naplněnému životu. Amen

píseň  732 Do tvých starostí

ohlášky Míša
přímluvy
píseň 127 Dobrořeč má duše Hospodinu 

poslání a požehnání 
píseň 672 Jak dlouhá píseň bez konce

 

 

Velké Meziříčí 3.11. 2024 se sv. VP (Dana)
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé

vstupní slovo a pozdrav

Kam odejdu před Tvým duchem, kam uprchnu před Tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.

I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, Tvoje ruka mě tam doprovodí, Tvá pravice se mě chopí.                                 Ž139.7-10

Sestry a bratři, slova 139. žalmu nás uvedla do dnešních bohoslužeb, ve kterých budeme společně promýšlet další část apoštolského vyznání: Ježíš Kristus sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.

Při dnešních bohoslužbách budeme společně slavit svátost večeře Páně.

Spolu s Janem apoštolem vám přeji: Milost a pokoj od toho, kterýž jest, kterýž byl a který přijíti má.

píseň 77 (sloky 1-4) Na Siónu se čest ti dává

modlitba

Chvála Tobě, Bože, za čas života, který nám dáváš. Chvála Tobě, že znovu a znovu smíme kTobě volat, pozvednout svůj hlas, abychom ti děkovali, abychom zpívali písně vděčnosti. Že otevíráš život i tam, kde bychom ho nečekali. I tam, kde jsme rezignovali... kolikrát už jsi nás překvapil. Kolikrát jsme se vzdávali, kolikrát jsme sami nad sebou a také nad druhými zlomili hůl...

Ty se ale nikdy nevzdáváš, ty stále znovu probouzíš k životu i to, co v našich očích zahynulo. Ty proměňuješ kamenná srdce. Bože, prosíme, buď s námi svou životodárnou silou i v tuto chvíli. Proměňuj nás svým Duchem, aby se každý náš sebeslabší nádech proměnil ve zvučný zpěv chval a díků. Buď naší radostí, písní i nadějí. Amen

biblické čtení Iz 44.21-23 Pavel?

slovíčko Děcka víte, co to znamená toužit po něčem? A dychtit? Toužit nebo dychtit po něčem, znamená něco moc chtít. A to může být dobré - třeba když se chcete potkat s někým, kdo vám může předat nějaké rady, znalosti, nápady, myšlenky. I toužit po věcech nemusí být špatné - malíř touží po kvalitních barvách, kuchař po kuchyňském robotu, který mu usnadní práci. Ale toužit a dychtit může být taky velmi zlé, o tom dneska uslyšíte v nedělce.

píseň 334 Hříchy tvý tě jednou doženou

kázání Zvěstování k části vyznání víry „Odkud přijde soudit živé i mrtvé“ nám poslouží verše z 2. listu Petrova 3,10-13

Německý teolog Paul Tillich ve své slavné knize Odvaha být, předkládá řekla bych trefnou analýzu lidské úzkosti. Úzkost je podle něj síla, která člověka dokáže paralyzovat, uvrhnout do beznaděje a oddělit ho tak od veškeré vitality a nadějnosti života. A podle Tillicha má trojí podobu: je to obava ze smrti, obava z nesmyslnosti života a obava z viny a trestu.

Myslím, že Tillichovi se podařilo docela přesvědčivě popsat a vyjasnit, co se vlastně skrývá pod biblickým mluvením o lidském hříchu. Stejně jako lékař poznává podle příznaků pacientovu nemoc, tak my můžeme poznat naši vlastní hříšnost podle úzkosti, kterou plodí, a která se stává zjevnou nám i našemu okolí.

Jednodušší to mají ti, kdo bibli nečtou, ti se tím vůbec nemusí zabývat a mohou žít v radostné nevědomosti, zatímco když si nastavujeme zrcadlo evangelia, tak nám dochází kolik nepravdivosti, neochoty se nasadit, lhostejnosti a dalšího v nás je... A slova o přísném a spravedlivém soudu ještě mohou umocnit obavy a úzkosti a pocit špatného svědomí.

Ze všech různých křesťanských proudů a tradic, jako na potvoru, nejhlasitěji zaznívá toto slovo právě na reformační půdě hlavně od reformovaných, ale třeba i u Luthera čteme: „Každý den se dopouštíme mnoha hříchů a zasloužíme si jen trest“: Nutno říci, že u toho nekončí a s ještě větší intenzitou promýšlí otázku Boží milosti...

Ale zpět k apoštolskému vyznání - jako by nás chtělo myšlenkou soudu ještě víc přidusit, připomíná, že Kristův soud dopadne nejen na živé, ale i na mrtvé. Tedy není před tímto soudem úniku - není kam se schovat a zahrabat - „a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych chtěl přebývat při nejzazším moři, Tvá pravice se mě chopí.“ Slyšeli jsme v úvodu bohoslužeb.

Co si tedy máme počít s tímto hrozivým soudem? Máme se bát? Přejmenovat dobrou zprávu - evangelium, raději na děsivou zprávu - horror/angelium? Verše z druhého listu Petrova jako by tomu odpovídaly. Scéna vesmíru, tavícího se žárem a otřásajícího se rachotem zanikajících nebes právě dvakrát nadějně nevyhlíží. A přece právě tento obraz má být pro nás nadějí a povzbuzením. Soud má být tím, co každý křesťan očekává a dokonce po soudu i může toužit. Jakto?

No, zkusme se podívat na soud z trochu širší perspektivy, než je obvyklé. Odložme aspoň proteď bujnou a zjednodušující fantazii, podle které bude Boží soud pouze rozdělením lidstva na dobré a špatné. V téhle fantazii příliš rychle pospícháme k hodnocení a výsledku soudu.

Jenže když o soudu v bibli čteme, nejde v první řadě o rozsudek, ale o samotný proces souzení. A už to samo o sobě je v podstatě dobrá zpráva. Znamená to, že žádný lidský skutek, žádná pohnutka, žádné úsilí nevyjde docela nadarmo. Že nic jen tak bezvýsledně nezapadne.Že žádný život nebude zapomenut, nevytratí se ve stínu životů slavných a připomínaných. To, že všichni a všechno stane před soudem, znamená, že naše obavy z úplné nesmyslnosti a pomíjivosti života jsou liché. Hospodin soudce promlouvá ke svému lidu: „Já jsem tě utvořil, jsi můj služebník, Izraeli, u mne nebudeš zapomenut.“ (Izajáš 44,21)

Ave světle toho, že u Boha nebudeme zapomenuti se i slova o soudu živých a mrtvých mění z děsivé pohrůžky v dobrou zprávu. Naši zemřelí - předkové, rodiče, přátelé, někdy i sourozenci nebo děti nejsou zapomenuti. Ani my nebudeme. Před každým zůstává ještě něco podstatného, dokonce zásadního, co teprve nastane. Každý má budoucnost. A na druhou stranu - ani všemožné zločiny a hrůzy ty staré i ty čerstvější jen tak lacino a snadno nezmizí za bezpečnou hranici promlčecí lhůty. Když dnes nevěřícně a znechuceně sledujeme, jak jeden útočí na druhého, jak různé podvody a tunely propadají bez soudu nebo oklikami do archivu a jejich aktéři se spokojeně a sebejistě usmívají, může být vědomí soudu pro nás vskutku útěchou. Božímu soudu nezůstane nic skryto. Tím tedy padají první dvě podoby úzkosti, o kterých píše Paul Tillich: úzkost ze smrti jako definitivního konce a úzkost z nesmyslnosti a marnosti pomíjivého života. Smrt není konec a život není marný - je to směřování k soudu, který směřuje k budoucnosti.

Stále ale zbývá ta poslední podoba úzkosti a tou je obava z vlastních vin a strach ze zatracení. Dobře víme, že před provinilostí není žádný člověk docela uchráněn. A zvlášť křesťané ve vztahu k Boží velikosti, pravdivosti, spravedlnosti a lásce ostře vnímají svou nehotovost, své chyby a nedostatky. Před Bohem nikdo není spravedlivý. Co by tedy mohlo být na Božím soudu nadějného?

Odpověď je prostá: Ježíš Kristus. To On vykoná Boží soud a On mu také vtiskne docela konkrétní podobu. Ježíš Kristus určí způsob jednání na tom soudu.

A tady už do našeho myšlení a mluvení o soudu bliká světýlko naděje. Je to, jako kdybychom přivedeni v poutech a s vědomím viny, vstoupili do soudní síně, a tam na místě soudce uviděli svého bratra, svého nejlepšího přítele, svého celoživotního souputníka, který za nás nasadil svůj život. Nemusíme si v duchu narychlo chystat výmluvy, omluvy a polehčující okolnosti pro svá selhání. Nemusíme propadat úzkosti a beznaději. Naším soudcem jednou bude Ježíš Kristus, a smyslem jeho soudu je vítězství pokoje, zahlazení všeho zlého kolem nás i v nás samých a naplnění světa odpouštějícím milosrdenstvím a radostí. Alespoň tak o tom svědčí jedna z právem nejcitovanějších částí Písma: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!“

vyznání vin, slovo milosti Dana, píseň 326 Ježíš hříšné přijímá eucharistická modlitba Dana

ohiášky Pavel přímluvy Bože náš, děkujeme za evangelium. Chceš pro nás dobrou budoucnost, ne zatracení. Ať nás pomyšlení na Tvůj soud i ta svátostná posila na cestu povzbudí k dobrému životu v pravdě, lásce a pokoji.

Prosíme, otevírej nám oči pro Krista v maličkých tohoto světa - na pomyslných okrajích lidských společenství.

Myslíme na lidi vězněné a nemocné, v těchto dnech se zvlášť přimlouváme za pozůstalé, které stesk po blízkých docela ochromil.

Prosíme za lidi, kteří utíkají před válkou a touží po domově. Předkládáme Tvé hojivé přítomnosti lidi osamělé a nemohoucí. O Tvou podporu prosíme pro lidi, kteří se pohybují na hraně závislosti i pro lidi závislé.

Myslíme na ty, kteří jsou druhými umlčováni a odstrkováni.

A prosíme Pane za naše rodiny, za hledání společné řeči mezi různými generacemi, za touhu porozumět.

A v důvěře Tě prosíme Kristovými slovy:

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď královstvíTvé.

Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. NeboťTvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

píseň 672

poslání Jako poslání si odneste řadu otázek z podobenství o posledním soudu:

Kdy jsme Tě viděli hladového a nasytili jsme tě?

Kdy jsme tě viděli jako pocestného a ujali jsme se tě nebo nahého a oblékli jsme tě?

Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?      Mt 25.37-39

 

požehnání

Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář!

Ať je známá na zemi tvá cesta, mezi všemi pronárody tvoje spása!

píseň 777 Buď mojí nadějí

 

Milí přátelé, s koncem církevního roku si připomínáme hojněji Boží soud a možná na nás ve větší míře doléhají otázky ze známého podobenství o posledním soudu: Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení a neposloužili jsme ti? Vzhledem k dnešnímu večeru je můžeme parafrázovat: Kdy jsme tě viděli pronásledovaného, zajatého, nespravedlivě souzeného, neprávem odsouzeného, mučeného a znásilňovaného?

Jsme tu, protože vidíme ty pronásledované, vnímáme ty zajaté, zneklidňují nás zákony potlačující svobodu vyznání, podle kterých jsou tisíce lidí souzeny. Jsme tu, protože nám záleží na těch, kdo jsou mučeni a znásilňováni. Jsme tu proto, že jsme si všimli a zároveň víme, že nemůžeme jednoduše změnit podmínky, ve kterých někteří věřící v různých koutech světa musí žít. Něco ale můžeme. Můžeme se modlit, můžeme přemýšlet a hledat cesty drobné jednotlivé pomoci.

Scházíme se, protože nám vadí, když se lidé nemohou svobodně hlásit ke své víře (mnozí z nás si ještě pamatujeme, jaké poměry panovaly před pětatřiceti lety u nás).

Chci zdůraznit, že dnešek se netýká jen pronásledovaných a mučených křesťanů, ale lidí různých věr. Nejde o to, zda je obětí křesťan, muslim, budhista, hinduista nebo někdo jiný.

A je to ještě složitější. Často v rámci jednoho náboženství, jedné víry dochází k odsuzování. Hodně je to vidět u muslimských radikálů a fundamentalistů. Radikální muslimové jsou vysoce represivní nejen vůči nemuslimům, ale dokonce i vůči muslimům, pro které je pokoj, svoboda, skutečný rozhovor a dobré vztahy důležitější než myšlenka džihádu. A abych nechodila tak daleko, i v křesťanství dochází k odsuzování, kterým se roztáčí kolotoč ostrakizace namísto skutečného rozhovoru a respektu a snahy o pochopení.

V každém náboženství se potkáme s radikálními křídly a často si kladu otázku, zda skutečně výklad posvátných a svatých textů, ústní tradice a tradice vůbec, může lidi ve výsledku dovést až k přístupu, který zotročuje, uvězňuje, spoutává. Věřím, že ne.

Potlačování svobody vyznání jako takové je nebezpečné, protože jsme přesvědčeni, že každý člověk má mít svobodu a prostor pro své hledání cesty k Bohu. Můžeme v tom být druhým oporou, ale nemůžeme s nimi jednat z pozice moci. V tomto smyslu nám k nám mohou silněji promlouvat Ježíšova blahoslavenství, z nichž pro dnešek vyzdvihnu jedno: Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.

Myslíme dnes na všechny oběti a zapálíme zástupně deset svíček; a připomeneme si tak země, kde jsou křesťané nejvíc pronásledováni. Každý rok tuto desítku dává dohromady Open doors international - mezinárodní nevládní křesťanská organizace, která uvádí, že za loňský rok bylo zabito 4998 křesťanů, bylo napadeno 14766 kostelů a křesťanských budov, 4125 křesťanů bylo zadrženo - toto jsou potvrzená data, počet napadených a obětí je nejspíš násobně vyšší.

Nyní si tedy tuto desítku zemí připomeneme a zapálíme symbolicky za každou zemi svíčku.

World watch list 2024

10 Afghánistán - téměř každý křesťan v Afghánistánu pochází z muslimského prostředí. Kvůli tomu, že změní víru, riskuje, že může být on nebo jeho rodina zabita Talibanem. Mnoho křesťanů z Afhgánistánu uprchlo.

9 Irán - islámská vláda považuje křesťany za nepřátele státu a jejich obrácení považuje za úmyslnou taktiku západu vnímá to jako podrývání Íránu a jeho vlády. Křesťané jsou zatýkáni, odsuzováni k dlouhým trestům vězení za zločiny proti národní bezpečnosti.

8 Sudánská Vláda se zavázala odklonit se od represivních zákonů, ale slova nebyla naplněna. Po pádu Al-Bašíra naopak pronásledování ještě zesílilo. Křesťané, kteří se rozhodli o své víře mluvit jsou napadáni muslimskými extremisty

7 Pakistán Křesťané se stávají cílem nechvalně známých zákonů o rouhání. Dochází k diskriminaci křesťanů ze strany vládních institucí Pro křesťany jsou pak vyhrazena nejšpinavější a nejpodřadnější zaměstnání, trpí chudobou, upadají do dluhů a jsou chyceni do pasti práce vedoucí k umořování dluhů.

Dívky z křesťanského nebo hinduistického zázemí jsou zneužívány a mnohé z nich jsou donuceny konvertovat k islámu.

6 Nigerie V severní Nigerii dochází k zabíjení, fyzickému ubližování a znásilňování a sexuálnímu zneužívání křesťanů. Je jim odpíráno živobytí a jsou nuceni žít jako vnitřně vysídlené osoby.

V nedávných letech násilí ještě vzrostlo. Křesťanské komunity, na které se útočí, opouštějí bezpečnostní složky.

5 Jemen Většina křesťanů v Jemenu pochází z muslimské komunity. Autority, islámští extrémisté a jejich vlastní rodiny vyhrožují těmto apostatům smrtí, takže většina žije svoji víru v utajení. Země se zmítá v humanitární krizi a křesťané velmi trpí, protože pomoc je šířena zejména skrze mešity, které upřednostňují oddané muslimy.

4 Eritrea eritrejský stát jedné strany dělá všechno proto, aby zůstal u moci. Křesťané jsou mučeni, zatýkáni a zabíjeni, protože jsou považováni za nebezpečné pro režim a jsou označováni jako agenti západu. Muslimové, kteří, konvertují ke křesťanství jsou považováni za zrádce a vystavují se riziku dokonce i ve vlastních rodinách.

3 Libye - míra násilí v Lybii, kterou ovládá anarchie, zůstává velmi vysoká. Na křesťany cílí islámští extremisté a organizované zločinecké gangy, které vykořisťují, unášejí, znásilňují, zotročují a zabíjejí. Takové nezákonné jednání je příčinnou zranitelnosti křesťanů vůči nepřátelství a násilným útokům. Obrácení křesťané čelí útokům ze strany vlastních rodin.

2 Somálsko křesťané se stali cílem islámských bojovníků Aš Šabád. Muslimové, kteří se obrátí ke Kristu, jsou považováni za zrádce vlastní rodiny, rodu, somálského národa a kultury. Sebemenší podezření, že člověk přijal křesťanství, znamená riziko ztráty vlastního života

  • Severní Korea Kim čong un a jeho režim pohlíží na křesťanství jako na ohrožení jeho moci. Každý, kdo se ke křesťanství přihlásí, a stačí třeba aby jen vlastnil bibli, může být ihned zabit nebo umístěn do jednoho ze státních nechvalně známých pracovních táborů, ve kterých je ke změně smýšlení používán hlad a násilí. Celé rodiny křesťanů mohou být terčem odvetných opatření ze strany úřadů.

 

Velké Meziříčí, rodinné 20.10.

introit

Hospodine, slyš při spravedlivou, věnuj pozornost mému bědování, Dopřej sluchu mé modlitbě z bezelstných rtů. Ty sám vynes nade mnou rozsudek;

tvoje oči vidí, kde je právo.                                                Ž 17.1-2

Takhle se modlil král David, o kterém si dneska budeme vyprávět.

Vítám vás, sestry a bratry (děti i dospělé) na dnešních rodinných bohoslužbách a do jejich úvodu spolu s apoštolem Judou přeji ať se nám rozmnoží milosrdenství, pokoj i láska.

píseň 283 Hospodin sám, národů Bůh

modlitba

Pane Bože, náš Stvořiteli, děkujeme Ti za spánek uplynulé noci.

I když třeba nejsme vyspalí dorůžova, i když jsme se třeba spali málo nebo nepokojně. Díky za mír a střechu nad hlavou a vlastní postel a teplo domova. A moc děkujeme za lidi, které máme kolem sebe. Za naše nejbližší, za dobré přátele i kamarády, za známé. Děkujeme, Pane, i za ty, kteří nás už opustili a na které můžeme vzpomínat a uvědomovat si, co všechno jsme od nich dostali.

A děkujeme Ti tady a spolu za Ježíše Krista, za to, že ho můžeme chválit, že od něj a skrze něj můžeme čerpat sílu pro dobrý život - život v pokoře, radosti, pokoji. Amen

čtení 1 Sa 22.1-4 Anička

píseň Sv 23 Bůh je záštita má

vyprávění

Už jste někdy před něčím utekli? Nebo před někým?

Zdrhnout je úplně poslední řešení. Ale král David musel. Šlo o život jeho rodičům i jemu. A tak musel do země, kde nechápali víru v Hospodina, aby své rodiče ochránil před běsněním vzteklého krále Saula.

A v té cizí zemi jde ke králi a prosí ho, aby se postaral o jeho rodiče - po nejnutnější čas. Nechce je tam nechat napořád, jen prozatím. Ať o mém osudu rozhodne Bůh, vrátím se zpátky - říká David královi. A moábský král souhlasí.

Když David utíká před Saulem, potkává spoustu lidí, které někdo mocný ohrožuje, lidi vyhnané, ale i lidi stíhané zákonem. Všichni mají něco společného: nemají domov a mají pořádně hořký život. David jim říká: Nemějte strach a zůstaňte se mnou. A tak se stane ochráncem a vůdcem bezdomovců a outsiderů a lidí mimo systém. Je to taková divoká skupina. Skrývají se před Saulem na nepřístupných místech, kam nikdo nechodí. Táboří v poušti a v horách a ukrývají se v jeskyni. A asi nežijí úplně podle zákona.

Saulovi kdosi donesl, že se David skrývá v poušti Engedi. A tak vytáhl se třemi tisíci muži. Saul totiž - jak už jste možná slyšeli v nedělní škole - tušil, že Hospodin Davidovi žehná. A začal se bát o svůj trůn, chtěl být mocný a kralovat. A teď má šanci Davida zajmout nebo zabít, aby trůn zůstal jeho. David uslyšel, že Saul vytáhl proti nim a stáhli se do jedné hluboké jeskyně. Jenže právě před ní se zastavilo královské vojsko. Muži leží ukrytí v hluboké tmě, nikdo ani nedutá. Světlo od vchodu září jako veliké oko a oslepuje. Náhle se v něm cosi zablesklo a už je to vidět - královský plášť. To samotný král Saul potřeboval na záchod a tak jde do jeskyně a přičapne si.

A muži do Davida strkají, ať jde a krále zabije. Sám Hospodin Ti ho vydal do rukou - šeptají mu a podávají nůž. Tobě nejvíc dluží - udělej s ním, co se ti zachce - za nás za všechny.

Co byste dělali na Davidově místě?

David se potichu plíží k Saulovi. A jak se tak plíží, mluví v duchu s Bohem. Hospodine, vyslyšels mojí modlitbu, proti nepříteli jsi obrátil jeho past. Saul teď vůbec nevypadá jako král. Davidovi se zatočila hlava, zvedl dýku a pak ... jen odřízl kousek Saulova pláště a plížil se zpátky.

David se vrátil s cípem pláště v ruce a chlapi kolem se diví a jsou naštvaní. David jim na to povídá - copak nevíte, že to je Hospodinův pomazaný?

Saul se mezitím zvedl, upravil si plášť a hrabe se ven z jeskyně. David běží za ním. Králi, králi, můj Pane! Padl před Saula a Saul je v šoku. Má před sebou Davida, kvůli kterému zpunktoval celou tuhle výpravu. A David mu říká: Králi, kdo Ti namluvil, že Ti usiluji o život? Není to pravda - podívej a ukazuje mu cíp blýskavého pláště. Mohl jsem Tě před chvílí zabít, ale neudělal jsem to. A nechci se mstít. Já jsem tam v jeskyni pochopil, že na to nemám právo, jestli Tě Hospodin pomazal za krále. Pomsta není má věc, ale Boží.

Saul nebyl schopen slova. A David pokračoval. Co máš králi proti mně? A ještě legračněji se ptal: Proč honí král blechu? Ať mezi námi rozhoduje Bůh a ne násilí a strach.

A v tu chvíli se dal Saul do hlasitého pláče. A když se vyplakal tak vám přečtu z bible, co přesně Davidovi řekl:

čtení 1 Sa 24.18-23

písnička Zazpíváme si teď písničku 4 Jen Ty, Pane můj, jen tys můj štít, kterou si klidně mohl zpívat i král David

A ještě něco pro dospělé: Zabít toho, kdo mě nespravedlivě nařkl a ubližuje mým nejbližším, dorazit momentálně slabšího, setřít pyšného krále, pomstít se za druhé nebo jen ukázat, že mám navrch. Myslím, že většina z nás má tu zkušenost, že se v nás takovýhle pocit ozve. A jen úcta k Bohu způsobí, že druhého nedorazím, nesetřu, záměrně mu neublížím, nevrátím ránu, nepomstím se. Úcta k Bohu nasměruje výhybky života jinak, než jak by bylo přirozené a možné. A ta přehozená výhybka, to nasměrování jinam nese ovoce.

Jednak spolu ti dva mluví. Nebýt Davidova činu, jak dlouho by trvalo, než by spolu mluvili jako dva normální lidé kteří dělají chyby?

Další ovoce nese Saul. Nachází odvahu nahlas plakat. A také vyznat svou vinu a přát druhému Boží odměnu.

To, co se děje v tu chvíli, je dobré a vzácné. Oba asi tuší, že přijdou další dny a tahle výjimečná situace pomine. I v bibli se píše, že Saul opět nebude schopen zvládnout svůj vztek a touhu po moci. Nestane se touhle darovanou situací beránkem - to asi vědí oba - Saul i David. Ale jsou natolik dospělí a moudří, že si tím nenechají zničit přítomnou chvíli. To, co teď žijí je dobré a jedinečné. Chvíle nečekané, nahé pravdy. Tato chvíle nepřišla jen tak, náhodou. Připravil ji a nechal vzniknout David tím, že se vzdal pomsty, nevyužil situace silnějšího.

A k tomu Duch svátý dává sílu i nám. Z úcty k Bohu se zříci lákavých možností jak druhého dostat, jak ho rozmáznout, zahnat do kouta. Z úcty k Bohu můžeme neuposlechnout ostatní, kteří radí, že teď máme právo se pomstít. Z úcty k Bohu můžeme druhého nechat vstát, vyjít ven, pustit z kouta, pustit z pasti.

Nestanou se z nás dokonalí beránci. Ani to po nás Bůh nechce. Chce po nás, abychom v moci toho pravého beránka nacházeli odvahu přehodit výhybku. V moci toho, který se zřekl moci a nechal se přibít na kříž. Pak se děje i dnes ta pravá Boží chvíle pravdy, pláče, lítosti, přání toho nejlepšího druhým lidem. Rozejdou se pokoji ti, kdo si to před chvíli ani ve snu neuměli představit.

Náš Pane, děkujeme Ti za naše přátele, za domov a rodiče a děti. Chceme se modlit i za lidi, kteří nás nemají rádi a které nemáme rádi my. A prosíme: nauč nás vidět i ty další lidi okolo tak, jak je vidíš ty - očima odpuštění a důvěry. Dej, ať k sobě nacházíme cestu. Amen

píseň 420 Bojujte, bojujte dál

ohlášky Libor

přímluvy

Hospodine, v Tebe doufáme, ve Tvou věrnost a proto prosíme i za to, na co sami nestačíme:

Prosíme tě, probuď mezi námi lidmi odvahu k vyznání vin tak jako ji sebral Saul - Ty víš kolik zlého nepřiznané viny působí.

Prosíme tě, posiluj mezi námi lásku, která dovede pravdivě odpouštět a obnovuje důvěru - aniž by rezignovala na spravedlnost, přehlížela křivdy a zamlčovala pravdu.

Prosíme tě, abychom nebyli nevšímaví k zázrakům, které se mezi námi díky tobě dějí, a nejednali a nerozhodovali bez úcty k Tobě, od kterého jsme dostali dar života.

Prosíme tě, osvoboď ty, kdo jsou sami sobě nemilosrdnými pány, protože nedůvěřují tvé lásce a mají za to, že si musí vše zasloužit.

Prosíme tě o sílu pro všechny, kdo se dovedou postavit lidské zlobě a malosti, o sílu pro ty, kdo s druhými nesou břemena jejich nemoci, smutku nebo hledání.

Prosíme tě o moudrost pro ty, kdo mají druhé vést, vychovávat nebo rozhodovat o společných věcech.

Prosíme za nás, za křesťany, abychom se o sebe nebáli, uměli se pro druhé nasadit a přát jim svobodu, kterou nám dáváš.

Společně jako Tvé děti k Tobě voláme:

Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se jméno Tvé.

Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi.

Chléb náš vezdejší dej nám dnes.

A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.

A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.

NeboťTvé je království i moc i sláva na věky. Amen

píseň 282 Kéž bychom to umělí

poslání Apoštol Pavel nám ke konci listu Římanům připomíná: Nechtějte sami odplácet, milovaní, ale nechte místo pro Boží soud... Nedej se přemoci zlem, ale přemáhej zlo dobrem.

Ř19+21

požehnání

Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici.

Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc.

Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení i vcházení nyní i navěky. Amen

píseň 716 Z Tvé ruky, Pane můj

 

Velké Meziříčí 15.9.2024,
vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce

vstupní slovo a pozdrav

Prorok Sofonjáš povzbuzuje lid:

Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.

Milé sestry a bratři, vítám vás v tomto nedělním ránu slovy žalmisty: Pomoc naše i počátek náš jest ve jménu Hospodina, kterýž učinil nebe i zemi, který je věrný ve svém milosrdenství a díla rukou svých neopouští. Amen

píseň 315 Nás zavolal jsi, Pane

modlitba

Milostivý Bože,

Tebe slavíme, Tobě zpíváme, z Tebe se radujeme a Tvou sílu hledáme, protože se nám stává, že nám síly docházejí, že jsme nevděční, že se díváme stále jen k zemi. Před Tebou si to můžeme přiznat. Naučili jsme se to všelijak zamlouvat. Říkáme tomu zkušenost, životní moudrost, realismus, ale ono to často není nic jiného než únava, nechuť, rezignace.

Díky Tvému slovu, díky Ježíši Kristu, díky těm, kterým důvěra neschází, to tak nemusí zůstat. Jsme tu, prosíme o Tvého Ducha. Obnov naši důvěru, abychom se nebáli přiznat si vlastní slabost, abychom se uměli spoléhat na Tvojí moc, než na své špatné zkušenosti. Dej nám chuť měnit svět k lepšímu. Amen.

biblické čtení Sk 1.1-11 Boženka slovíčko Děcka, existují politikové, kteří by chtěli rozhodovat o všem? Víte o nějakém politikovi, který měl velký vliv a stal se diktátorem?

Diktátor je vládce s neomezenou mocí, tedy ten, kdo svou vůli diktuje Ostatním (Adolf Hitler, Josif Stalin, Mao-Ce-Tung, Pol Pot,Kim-čong-il) Dneska si budete v nedělce povídat i o tom, jak velké je pokušení moci.

píseň 204 Má duše Boha velebí (kytara)

kázání Základem dnešního zvěstování se nám stanou Ježíšova slova a také ta slova andělská z toho oddílu, který nám četla Boženka

Sk 1.7-8

Ježíš jim řekl: Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve svém moci; ale dostanete sílu Ducha svátého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země.

Sk 1.11

Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi?

Sotva se učedníci zaradovali ze shledání se vzkříšeným, mají se s ním rozloučit. Důvěrná blízkost a pak zase nepředstavitelná vzdálenost. Hřejivé setkání s tím, kdo rozumí a komu nemusí složitě vysvětlovat své pohnutky a z druhé strany hluboký respekt a pokora před vládou Nejvyššího.

Tahle zvláštní dvoukolejnost jakoby ukazovala k tomu, co bylo typické pro Ježíšův pozemský život. V Ježíšovi se přiblížil Bůh na dotyk - jako přítel, jako náš vlastní bratr, jako náš nejbližší i tam, kde druzí nechápou... Ale na druhou stranu ani ti učedníci, co s ním chodili, ani jeho vlastní rodina, ani Židé v nejrůznějších frakcích ho nedokázali úplně pochopit a pojmout. Vymykal se, zůstával neskladný, neuchopitelný svrchovaný Pán nade vším. Ježíš byl svůj a byl Boží. Nebo přesněji: Ježíš byl Boží svůj, svůj v Bohu, a v Ježíšovi byl Bůh ve svém a v jeho Duchu je to tak i dnes.

Setkání s Ježíšem bylo a je vždycky srážka - srážka s nebeskou realitou v jeho lidství nezaneseném hříchem. Přesněji v jednom člověku nezaneseném hříchem, který nastavuje zrcadlo, přetavuje naše vytvořené představy a odmítá pevně vystavěné škatulky. Ježíš byl, je a bude vždycky víc a vždycky trochu mimo a nikdy se nenechá ochočit. Káže zástupům i mizí na pustá místa. Uniká přízni davu. Jeho ukřižované tělo nešlo zadržet v hrobě a jako Vzkříšený mizí zrakům učedníků.

Důvěrně blízký i suverénně svobodný. Zdržel se tu s námi na zemi, abychom poznali Boží lásku, abychom přijali podíl na jeho cestě, ale zároveň se nenechal a nenechává ničím svázat - ani příbuzenstvím, ani rodnou hroudou ani učením ani vyznáním ani dobou ani časem. A my to obdivujeme, Krista chválíme, že je Boží, že je v Bohu, protože tak jako on to nikdo z lidí nemůže.

A určitá dvoukolejnost se stává i součástí našeho života. Hledíme vzhůru a těšíme se myšlenkou Boží vlády. Vyznáváme, že Ježíš Kristus vstoupil na nebesa a sedí po pravici Boha Otce. Kristus má v rukou celý svět. Haleluja! Běžíme s apoštolem Pavlem upřeni k tomu, co je před námi. A jak tak běžíme, čeká nás na té cestě srážka s pozemskou realitou a našim zrakům mizí ta nebeská krása, to království Boží prosycené láskou, když vnímáme rány světa. Když vidíme kolem, jak druzí nemohou nebo mohou až moc a žijí na úkor druhých, když se potkáme s vlastní pýchou nebo sami ztrácíme dech. Když sledujeme válečné hrůzy a slyšíme, jaký dopad to má na obyčejné rodiny. Když se rozmáhá povrchnost, když účel světí prostředky a dobré zprávy včetně evangelia jsou zadušeny bulvárními titulky... to nám nějak slábne důvěra, že Kristus má svět skutečně v paži.

A teď: co tedy my v tom šedivém světě, plném krásy i bídy, lásky i zloby a lhostejnosti? Jedni budou optimisticky zdůrazňovat, že Boží království už tady přece je - tedy skoro a na nás je ho hlavně přijmout a mít pro ně otevřené oči. Jiní realisticky až pesimisticky namítnou, že žijeme ve světě, kde Boží vláda zjevně ještě chybí. Podle bible se obě tyhle myšlenkové koleje doplňují. Boží vláda ještě naplno ne, ale už tu chytla kořínek. Boží království už ano, ale ještě ne v plnosti.

A v tomhle mezičase, který by nás mohl vést k jakési letargii či zbožnému hledění vzhůru nás andělé nakopnou: Nebeská show skončila, vyhrňte si rukávy. Není vaše věc donekonečna spekulovat o nebeském tajemství. Nečekejte, že nebeský Otec se svým Synem dneska všechno vyřeší, nezůstávejte u toho; nezabředávejte do pochybností „zda a jak uplatňuje svou moc“. Spíš se soustřeďte se na to, co Ježíš přinesl a co vám řekl... cože to vlastně z jeho úst zaznělo? Dostanete sílu ducha svátého a budete mi svědky až na sám konec země. Vlastně říká: Stačí na mě navázat a soustředit se na to, k čemu vás Bůh povolává, do čeho dostáváte nečekanou sílu, k jakým nápadům se vaše myšlenky vrací, jaké talenty můžete využít a schopnosti projevit. Svědčit o Boží lásce se dá tolika způsoby. Neexistují dvě stejná svědectví, není na ně šablona. A počítejte s tím, že to možná budou větší úkoly, než na které se zrovna v tuhle chvíli přirozeně cítíte. Zatímco ze svých sil byste se pohupovali leda jako bárka po hladině, když Duch Boží zavěje, naberete rychlost, poplujete do vod, kde jste ještě nebyli. Anebo možná... kde jste byli už mnohokrát odmítnuti a tentokrát to bude jiné.

Od koukání do nebe nás Kristus odvádí a dovádí nás k vlastnímu povolání. Velmi pravděpodobně i nadále budeme Boží vládu zakoušet i nezakoušet a Boží království vnímat i nevnímat. Žijeme v mezičase. Tak ať je na tom našem životě znát, že je ve světle Kristova vzkříšení, že je ve stínu jeho nanebevstoupení a v moci jeho Ducha.

Pane Ježíši Kriste, někdy Tě podezírám, jestli jsi nevstoupil na nebesa kvůli nám. Abys vyzkoušel, jestli jsme Tě aspoň trochu pochopili. Jestli jsme Tvou dobrou zprávu přijali jen naoko, anebo se stala skutečně nedílnou součástí našich životů. Vyznáváme svou touhu Tě následovat na jedné straně i naše tíhnutí k pasivitě nebo aktivismu na straně druhé. Prosíme o Tvého Ducha, který nás posílí v následování a odvede od lhostejnosti nebo planého aktivismu.

Prosíme o Tvého Ducha, který obnoví naše nitro a připomene nám naše poslání. Amen

píseň 336 Uhni se stranou

ohlášky Boženka

přímluvy Náš Bože v nebesích, zlo ve světě nás děsí, ochromuje. Málokdy jsme schopni něco smysluplného sami udělat. Ale není nám to jedno, i proto teď přijmi naši modlitbu jako součást našeho boje proti zlu a bolesti.

Myslíme na ty, kdo trpí bezprávím, kdo mají strach vyjít na ulici, říct svůj názor, vyznat víru.

Myslíme na ty, kdo bojují, protože musí, protože nepoznali nic než válku nebo násilí, na ty komu vzala válka nejbližší nebo hladomor nebo nedostatek léků někoho z rodiny.

Prosíme o sílu pro ty, kteří bojují s důsledky přírodních živlů, zvlášť myslíme na postižené ničivými povodněmi u nás a v Polsku.

Myslíme dnes na politiky - na ty nově zvolené krajské, na senátory i na naši vládu a parlament. Prosíme o to, aby diskutovali věcně a rozhodovali zodpovědně, aby služba lidem byla přednější než vlastní zájmy.

V tiché modlitbě Ti předkládáme ty, o které máme obavy, se kterými si nevíme rady, které máme rádi a něco jim důležitého jim chybí:

A v důvěře Tě prosíme Kristovými slovy:

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď království Tvé. Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť Tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.

píseň 714 Někdo mě vede za ruku

poslání Apoštol Petr nás vyzývá a nabádá:

Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svátého. Neboť to zaslíbení platí vám a vašim dětem i všem daleko široko, které si povolá Pán, náš Bůh. Sk 2.38-39

požehnání

Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici.

Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc.

Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život. Hospodin bude chránit tvé vycházení i vcházení nyní i navěky. Amen

píseň 757 Mír na zemi daruj nám

Vstupní slovo  
Dobrořečit budu Hospodinu v každém čase, 
z úst mi bude znít vždy jeho chvála.
Velebte Hospodina se mnou, vyvyšujme spolu jeho jméno. 
Žijte v Hospodinově bázni, jeho svatí, 
vždyť kdo se ho bojí, nemají nedostatek.        Ž 34,2.4.10
pozdrav Vítejte, milé sestry, milí bratří, milé děti. Bohoslužby jsme otevřeli žalmem 34-tým. A apoštol Jan nám do nich přeje Milost od toho, kterýž jest, kterýž byl a který přijíti má.
píseň 246 Pane, dnešek je den chvály
modlitba

Hospodine, Bože náš, u tebe hledáme moc, která život neničí, ale tvoří. U tebe hledáme slova, která jsou víc než jen zvuk, která se dějí a dávají životu dobrý směr a cíl, na která se lze spolehnout. Děkujeme ti, že přitom smíme počítat s tvou věrností a zájmem. 
Děkujeme ti za společenství víry, za to, že smíme tak rozdílní patřit k sobě, radovat se z radosti druhých a sdílet navzájem svá trápení. Děkujeme ti, že jeden druhého smíme přijímat jako svědectví o tobě. 
Prosíme tě, buď ve svém Duchu s námi, abychom si nenamluvili větší odpovědnost, než máme, ani neskončili jenom u své malosti. Tím dnešním příběhem nás pohni k milosrdenství. Amen
čtení  Lk 6.20-26 Vašík/Anička
Znáte pohádku Vánoční koleda od Charlese Dickense? Tři duchové Vánoc, minulý, přítomný a budoucí, provádí časem starého a sobeckého skrblíka. Tenhle stařík, je sice velmi bohatý, ale taky velmi krutý a sobecký. Duchové Vánoc mu dají možnost nahlédnout, jak prožil a jak by mohl prožít Vánoce, když se bude chovat stále stejně krutě a bezohledně. Starý muž je zděšený z toho, co zažil. Na konci procitá a zjistí, že to naštěstí byl jenom děsivý sen. Má ještě šanci všechno napravit. A tak se z mrzouta stává dobrosrdečný muž. 
Dneska si budeme povídat o tom, jak Ježíš mluvil o takovém podobném sobeckém pánovi a varoval tak i nás.  
Ale nejdřív si zazpíváme jednoduchou písničku. Jednou jsme jí zkoušeli se s. farářkou Romanou Čunderlíkovou, pro jistotu nám Matěj zahraje nejdřív melodii a pak si jí zkusíme dvakrát zazpívat a kdo si troufnete, můžete zkusit kánon.
píseň 127 Dobrořeč má duše Hospodinu
vyprávění s dětmi
Děcka, rozhlídněte se kolem sebe kolik nás dneska přišlo. Chybí nám tu dneska někdo? 
Je prima, že jsme tu spolu a je důležité, že vnímáme toho, kdo je vedle nás. Dneska uslyšíme příběh o jednom bohatém muži, který dělal, jako by ostatní lidi kolem něj nebyli. Žil sám pro sebe a ostatní neviděl.  
tabule
Byl to takový bohatý muž, který bydlel v domě a měl v něm všechno, co si přál. Co by v takovém domě mělo být? Co by v něm nemělo chybět? Můžeme si to namalovat – já to tedy neumím, ale můžu to zkusit nebo poprosíme někoho, kdo to umí… Malujeme dům…
pak tam dám boháče
Děcka a nechybí vám v tom domě někdo? Lidi, kteří tam žijí…. A to je vlastně pro nás na celém domě to nejdůležitější. Jsou tu s námi lidi, kteří nás mají rádi a my je. Proto je ten nebo onen dům pro nás důležitý a vzácný. Jenže ten boháč žil v tom domě jako by byl sám, i když měl své služebnictvo a možná i rodinu. Měl mnoho věcí, na co pomyslel, to si mohl koupit, krásné šaty, výborné jídlo. To by nevadilo, ale jeho problém je v tom, že je sobec a nebere svůj majetek jako dar a požehnání, ale jen jako prostředek, jak spokojeně žít (a možná se i vytahovat před druhými). A hlavně - zapomněl, že jeho osud je pořád v rukou Božích.
Kolem svého domu si vystavěl vysokou zeď, za kterou nikoho nechtěl pustit. A víte co? My si tu zeď kolem boháčova domu postavíme. Zeď, kterou tvoří to, co nás odděluje od ostatních lidí. Potřebuju nějaké pomocníky, postavíme zeď 
Boháč byl tak zahleděný do sebe, že ani neviděl, že přímo před jeho domem, před jeho dveřmi, lehává chudák Lazar. Zatímco boháč ani nemá jméno, ten chudák se jmenuje Lazar (Bůh pomůže). Lazar byl takový protiklad boháče. Neměl střechu nad hlavou, neměl ani co jíst a k tomu všemu celé jeho tělo pokrývaly vředy, v bibli dokonce čteme, že psi mu ty vředy olizovali. Když šel venku někdo kolem něj, raději ho obešel. Byl to člověk, který byl ostatním na obtíž. Je těžké chodit kolem člověka, který smrdí a možná po nás dokonce něco bude chtít. 
Pak se stalo, že Lazar umřel a boháč taky umřel. Lazar se podle toho podobenství dostal k Abrahamovi a boháč do pekla. A najednou mu všechen majetek i blahobyt nebyl k ničemu, bylo mu tam hrozně. Hledal, jak by se odsud mohl dostat, kdo by mu mohl pomoci. A pak v dáli zahlédl Lazara, který si povídal s Abrahamem – to znamenalo, že Lazar byl v nebi, u Boha. 
A boháč volal na Abrahama: Otče Abrahame, pošli mi Lazara s trochou vody, ať si aspoň svlažím jazyk, tak moc je mi tu vedro! 
Ale Abraham jej odmítl: Nejde to. Zeď, kterou sis kolem sebe postavil za svého života, taky nikoho nepustila dovnitř tvého domu, stejně tak je teď mezi námi propast, přes kterou nikdo nemůže tam ani zpátky. Boháč si až teď vzpomněl, jak žil vlastně jenom pro sebe a že takhle žije i jeho pět bratrů. 
A tak zavolal na Abrahama ještě jednou: Pošli pomoc, aspoň mým pěti bratrům. Pošli za nimi Lazara. Když uvidí, že za nimi přišel ten, kdo už je mrtvý, třeba se napraví. 
Abraham ho i podruhé odmítne a řekne: Tvým bratrům má kdo pomoci, můžou se změnit, ale přesto to nedělají. Nikoho nechtějí poslouchat a tak se nedají přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.
Ježíš nám to podobenství vykládá jako takový obraz, který máme mít na paměti, stále v hlavě. Nechceme skončit jako boháč. To znamená, že tak nemáme jako boháč ani jednat. Máme se hlavně koukat kolem sebe, přemýšlet nad tím co máme a nenechávat si to jen pro sebe. Někdy se rozdělit a mít o to větší radost. A platí to o penízkách, které našetříme, o našem čase, o ochotě druhému pomoct prakticky nebo s ním jen tak být nebo mu aspoň zavolat…
Děcka, pojďme teď tu zeď rozkopat. 
A až to uděláme, tak si zazpíváme takovou varovnou písničku.
píseň 338 Zní, zní, zní
biblické čtení Lk 16.19-31 Markéta
 
minikázo Vzácný člověk, profesor Jan Sokol, když se zamýšlel nad podobenstvím o boháči a Lazarovi mimo jiné říkal, že v biblickém smyslu je mezi námi málo chudých, protože v bibli je chudý ten, kdo neví, co bude zítra. 
Zároveň ale hned připojil, že každý člověk, který žije v nouzi a se kterým se setkáme, je pro něj jakousi výčitkou. Ne snad přímo vinou. Nejde o to sypat si popel na hlavu, to bychom se zbláznili. Ale když potkám ve velkém městě žebráka nebo i u nás tady bezdomovce (často se teď scházejí na náměstí u kašny), tak se zastydím. Někdy se i leknu. Vyhnout se mu nechci, ale že bych byla nadšená rozhovorem, který je nezřídka spojen s žádostí o peníze, to zrovna nejsem. To dnešní podobenství nás vede k tomu, že si v kontaktu se zadluženými, bezdomovci, věčnými opilci, nepřizpůsobivými a dalšími máme stále připomínat, že jsou to pořád lidi. Třeba odjinud, třeba se zvyky, které nám nesednou, ale není to chátra, náplava, nečistota, někdo podřadný. Před Bohem jsou to pořád lidi jako my. Když se od nich izolujeme, oddělujeme se ploty, stavíme si zdi, vytváříme si vlastní realitu a falešné naděje jako ten boháč. A Ježíš nás před tím varuje. Možná i kvůli tomu, co nás čeká po smrti, ale jeho slovo nám zaznívá teď a tady proto, abychom mohli teď a tady svobodně žít. Tak zkusme z té naší zabydlenosti aspoň občas vykročit. A když to nedokážeme aktivně, tak aspoň tehdy, když už nás někdo takový osloví. Dost možná se pak skrze něj potkáme s Kristem.
píseň 406 Dej nám moudrost, odvahu
ohlášky Boženka
 
přímluvy a modlitba Páně Náš Pane, každý den znovu přijímáme všechno, co pro nás ve své lásce činíš, znovu Ti děkujeme. A s důvěrou ve Tvou blízkost a s pokorou Tě prosíme:
     Za náš sbor, za církev i za církve, za Tvůj lid, ať z nás evangelium tvoří společenství plné údivu, pokory, vděčnosti a důvěry. Ať nás povzbuzuje nejen k péči o naše nitro, ale také k solidaritě a vnímavostí. A prosíme, napomínej nás, když jako ten boháč ve své sebejistotě či zabedněnosti bráníme Tvému evangeliu. 
     Prosíme za lidi bez budoucnosti – za ty, kterým schází naděje. Myslíme na ty, kdo trpí nedostatkem, nezájmem, kdo už ztratili zbytky důvěry v druhé i v sebe. Myslíme na lidi spoutané minulostí a dluhy. A prosíme i za vězně a bezdomovce, kteří chtějí začít znovu.
     Náš Pane, zvlášť prosíme za mír, prosíme ne jako chcimírové, ale jako ti, kteří touží po spravedlnosti. Po pokojném životě pro všechny, kdo tak chtějí žít. I po izolování a trestu pro všechny fanatiky, radikály, kteří pro prosazení svých cílů druhým ubližují, okrádají je o život, o svobodu, o pokoj.
A vyslyš nás, když společně zpíváme Ježíšovu modlitbu: 
píseň 385 Otče náš 
poslání

Apoštol Pavel píše do Galacie i nám: Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův.  Ga 6,2
požehnání 
Hospodin je tvůj ochránce, Hospodin je ti stínem po pravici. 
Ve dne tě nezasáhne slunce ani za noci měsíc.
Hospodin tě chrání ode všeho zlého, on chrání tvůj život.
Hospodin bude chránit tvé vycházení i vcházení nyní i navěky. 
Amen
píseň 777 Buď mojí nadějí

 

 

 

ř

        Velký pátek
čtení 1Kor 1.18-25 Radek

píseň 528 Byl jsi tam, když byl křižován můj Pán?

kázání Slovo o kříži je bláznovstvím těm, kdo jsou na cestě k záhubě; nám, kteří jdeme ke spáse je mocí Boží  1 Kor 1.18
a připojím z Janova evangelia jedno Ježíšovo slovo z kříže: Žízním J 19.28

     Dvoje poslední Velikonoce prožívám podobně palčivě jako ty covidové. Jakoby na mě dotíraly otázky v souvislosti s křížem Ježíše Krista s větší intenzitou.
     Jak vnímat Boží cesty v našem světě uprostřed zpráv z Bachmutu či Avdiivky, o které jsme slyšeli od Vojty Mácy? Jak rozumět Kristovu kříži tváří v tvář Alle (která k nám chodí na češtinu), která přišla o rodiče přímo při dopadu rakety? A jak vztáhnout Boží působení na všechny poplivané, vysmívané, předčasně umírající, nespravedlivě trestané? Na všechny, kteří mohou protestovat, jak chtějí, ale trpký úděl je nemine?
     Včera při podvečerním setkání jsme pročítali celý pašijový příběh – je v něm lidská slabost a malost, manipulace s davy, strach o sebe samu, který vítězí nad vírou a láskou, lhostejnost zbožných, náboženská moc, která pro svůj účel posvětí prostředky a politická moc, která není službou pravdě, ale populisticky popřává sluchu davu…A mě došlo, nebezpečné je mluvit o Kristově kříži triumfalisticky. Vidět v Ježíši toho, kdo přichází na kříž vyrovnaně jako by nezakusil poplivání a výsměch – pravdě, životu – sobě samému. Když o Ježíši Kristu mluvíme jako o svrchovaném vládci, který vědomě naplňuje vůli svého Otce a neohroženě kráčí vstříc bolesti a smrti.
     Celému příběhu Ježíšova utrpení lze rozumět z mnoha úhlů, ten triumfalistický bych ráda minula. Zastavme se letos u dvou pohledů, které zakouším jako nosné pro svou víru a doufám, že byste to mohli mít podobně. 
     Ten první - pašijový příběh je zpětnou vazbou nám všem. Jen stěží bychom se nepoznali v některé z těch postav vyskytujících se v Ježíšově blízkosti či raději v uctivé vzdálenosti.  A když už se nám to stane 
- že si zafilozofujeme nad pravdou a zachováme se zbaběle, 
- že selháváme ve svědectví o Bohu a o víře raději nemluvíme,
- že chvíli Pána Boha a jeho Syna bereme vážně a prokazujeme mu úctu a chvíli na něj lhostejně zapomínáme nebo ho vytěsňujeme ze svých životů 
když se nám děje, že rozpoznáme tyto tendence, je na místě je vyznat a s pomocí Boží to zkoušet jinak. Tedy pohled na Kristovo utrpení jako zpětná vazba nám okolostojícím.
     A ten druhý pohled: pašijový příběh sepisuje evangelista Jan i proto, aby povzbudil sbor, který byl vyhozen ze synagogy, který ztratil zázemí a ptá se, jestli tedy věří správnému Bohu. A jestli věří správnému Bohu, tak proč je v tom Pán Bůh nechává. Ta otázka se opakuje stále znovu – z úst věřících, pochybujících i těch, kdo o sobě mluví jako nevěřící. „Kde je Bůh, když se děje zlo a příkoří?“ Věřím, že nám Pán Bůh dal k téhle otázce svobodu. Zaznívá i v pašijích v různých nuancích jako výčitka: Dlouho ještě, Hospodine, na mě ani nevzpomeneš?, Proč jen mlčíš Pane?; 
jako nepochopení: Hospodine, proč jen stojíš v dáli, v dobách soužení se skrýváš? 
jako nejistota: Bože můj, Bože můj proč jsi mě opustil? 
Proč nevidíme Tvou mocnou intervenci v zápase o lidskou důstojnost, o lidské zdraví a lidské síly? Proč se stále vrací zprávy o lidské potřebě vládnout nad druhými – na jejich úkor, proč se tu po Hitlerovi, Frankovi, Mao-CeTungovi, Stalinovi, Karadžičovi, Pol Potovi, Pinochetovi a mnoha dalších objevují noví jako Putin, Kim Čong-un, Si Ťin-pching, kteří mají na rukou potoky krve? A zároveň zástupy trpících, bezmocných, nespravedlivě trestaných? 
     Ta otázka po Boží přítomnosti v lidské nouzi, nezaznívá kvůli jedinečnému příběhu Ježíše z Nazareta jaksi odděleně od lidí hříšných, zaznívá kvůli bolesti lidí.
     A apoštol Pavel, jehož slova jsou vlastně nejstarším svědectvím o tom, že v Kristově kříži je zároveň ukryta naděje, tenhle Pavel vyznává, že Bůh je přítomný. Že smysl kříže je v tom, že Bůh je s  trpícími, pronásledovanými a odmítanými. Že nejde především o to, aby se Písmo naplnilo bez zřetele k člověku. Jde tu o člověka.     
     Zároveň apoštol zažívá, že mnozí nejsou schopni přijmout Boží moc v kombinaci s utrpením, křížem a smrtí. „Židé žádají zázračná znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je to kámen úrazu, pro ostatní bláznovství, ale pro povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je Kristus Boží moc a Boží moudrost.“ 
     Kristův kříž je Boží nabídkou provázení člověka i v těch nejtěžších chvílích, ve chvílích výsměchu, samoty, bezmoci. Ježíš volá Žízním se všemi, kteří touží po spravedlnosti a narovnání, protože jsou vysmíváni a křivě souzeni (a to nemyslím jen soudy, ale i v sudičství a předsudky druhých). Ježíš volá Žízním jménem všech, kterým je život vzat. Ježíš žízní se všemi, jejichž údělem je bezmoc nebo těžká nemoc.
     Sestry a bratři, přijmout Kristův kříž jako Boží jednání pro člověka, jako nabízenou Boží ruku uprostřed lidské tísně, to vyžaduje velkou odvahu. Je to akt víry, ve kterém Bůh není jen svrchovaným režisérem, ale tím, kdo vstupuje do dění na jevišti světa a tam se s ním potkáváme – ve všech potřebných. Bůh je pro svou lásku vtažen do utrpení a v každém aktu krutosti a ve zvěrstvech nejen válečných je opět křižován. A v tom je ukryta naše naděje. V žádném zlu, které na nás doléhá, v nelidskosti, v žádné bolesti a smutku nejsme sami.  
vyznání
Povstaňme k modlitbě a tento podíl na Kristově kříži vyznávejme:
     Pane Ježíši Kriste, vyznáváme tváří v tvář Tvému kříži, že naše láska a věrnost jsou hodně omezené. Vyznáváme, že se nedostatek věrnosti a lásky projevil ve vztahu k Tobě, ve vztazích k druhým lidem i k sobě samým. Myslíme na slova, která neměla zaznít, chvíle, kdy jsme neobstáli, vyznáváme svou netrpělivost i lhostejnost, pýchu a sobectví. 
    Každý, kdo takto vyznává svou vinu, připoj se hlasitým: Vyznávám.
    Pane Ježíši Kriste, nepřišel jsi na svět, abys ho soudil, ale kvůli jeho záchraně a nic to nemůže zhatit. Také my věříme, že v tobě máme záchranu a u tebe naději, odpuštění a budoucnost.
    Každý, kdo takto věří, vyznej to hlasitým: Věřím.
Pane Ježíši Kriste, z tvého odpuštění žijeme. Osvobozuje nás, abychom i my mohli odpustit a o odpuštění druhé prosit. Chceme tuto svobodu vděčně přijmout a do tvého díla smíření se zapojit ochotou ke smíření i pokornou prosbou o ně.
    Každý, kdo opravdu chce, vyznej to hlasitým: Odpouštím.
    
Vy, kdo takto vyznáváte, věříte a přijímáte svobodu k odpuštění, poslyšte slovo milosti: 
Pro mě, praví Bůh, je každý z vás jedinečný, 
každý z vás je vzácným a křehkým bohatstvím. 
Ať vše, co vás trápí je smazáno 
a vaše další kroky ať u mne naleznou novou naději.

Na znamení pokoje, který nám Bůh dává, abychom my mohli být stejně štědří, podejme si teď navzájem ruce se slovy: Pokoj tobě.

píseň 707 Má víra pohlíží

eucharistická modlitba, vysluhování

přímluvy Pane Ježíši, na kříži jsi nám ukázal, jak veliká je tvá láska k nám. Nedokážeme ji nikdy a ničím docenit. Pane, Ty víš, jak těžký je kříž, prosíme tě, podpírej nás svou láskou, když stěží snášíme trápení a bezmoc druhých nebo vlastní.  
Prosíme Tě v tuto chvíli za ty, pro které je tento den posledním
Prosíme tě za lidi, kteří jsou nemocní, trpí bolestmi a strachem
Prosíme tě za lidi, kteří ztratili smysl života a uvažují o sebevraždě
Prosíme tě za ty, kteří jsou druhými zraňováni a zabíjeni v nesmyslných válkách
Prosíme tě za lidi, kteří mají hlad, žízeň a existenční starosti
Prosíme tě za lidi, kteří jsou pohlceni slávou, mocí a penězi
Prosíme tě za lidi, kteří jsou osamělí a neznají přátelství druhých.
Prosíme tě za děti, které jsou nemocné, opuštěné, týrané.
Prosíme tě za lidi, kteří tě hledají a také za dobré vztahy mezi církvemi
Prosíme tě, vyslyš všechny naše prosby, ty vyslovené ale i ty, které máme na srdci… modlitba Páně

poslání 1Te 5,10n.18n 

požehnání Hospodin praví: Zamiloval jsem si tě, lide můj, a zavolal jsem tě jako svého syna, abys vyšel z otroctví. 
Cožpak bych se tě mohl vzdát? 
Nedám průchod svému hněvu, protože jsem Bůh a ne člověk. Jsem Svatý uprostřed tebe a nepřicházím s hněvivostí.

píseň  222 Radujte se v Pánu vždy

 

 

         Velké Meziříčí 2. 4. 2023
vstupní slovo 
Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu. 
Žehnáme vám z Hospodinova domu. 
Hospodin je Bůh, dává nám světlo. 
Slavte svátek ratolestí, k rohům oltáře se ubírejte.
       Ž 118,24. 26-27

Sestry a bratři, svátek ratolestí naznačuje, že dnes budeme slavit společně s dětmi Květnou neděli. Vítejte v tomto nedělním ránu, do kterého nám žalmista zvěstuje: Hospodin bude chránit Tvé vycházení i vcházení, nyní i navěky. Amen

píseň 277 Chval Pána svého písní

modlitba Pane, 
v tomto světě se cítíme lecčím ohroženi a ohlížíme se po jistotách, po něčem, co by nás v životě pevně podrželo. Jako by tu bylo něco skutečně pevného a neproměnného! Odpusť, že jsme náchylní vsadit na falešné jistoty; že hledáme všelijaké lidské záruky namísto důvěry v tebe a spolehnutí na tvou blízkost, že se chytáme lidských slov namísto Tvých zaslíbení.
Chválíme tě za to, že ty jsi věrný Bůh. Amen

čtení 
Ex 20.2+4-6 Anička Čaňková
Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh; já jsem Tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.
Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

píseň 115 Bůh je náš Pán a Král

vyprávění s dětmi 
    Jak vypadá Pán Bůh? (Má fousy? Nosí brýle? Je vysoký? Je malý? Chodí v obleku? Pokud děti začnou něco vymýšlet, zeptejte se, odkud to vědí.) Nevíme. 
Občas se maluje jako starý pán, ale to jen proto, že staří pánové bývají moudří a mocní, jako kouzelný dědeček z pohádky. Pán Bůh ale není žádný kouzelný dědeček! A my – i kdybychom natisíckrát chtěli - nevíme, jak vypadá. Jestli jste dobře poslouchali Aničku, víte dokonce, že to je dobře. Že si nemáme vytvářet nějakou představu Boha, že to Bůh nechce.

     Mojžíš je s Izraelci na cestě, putují pouští. A Mojžíš se občas lidu vzdálí a vyleze na horu, aby se potkal s Hospodinem. Ne tváří v tvář, ale aby ho slyšel. Už dostal od Boha deset pravidel – na každý prst jedno – aby Izraelci mohli dobře žít. Těm pravidlům se říká přikázání, ale jsou to spíš takové směrovky, kudy jít a jak žít než nějaké rozkazy. Znáte nějaké přikázání – Bůh je jen jeden, máme se klanět jen neviditelnému Bohu a ne si vytvářet bůžky, nemáme brát jméno Boží nadarmo, máme světit den odpočinku, starat se o rodiče, nemáme zabíjet, být nevěrní, krást, nemáme lhát a závidět. Mojžíš a Izraelci slíbili, že se těmi pravidly budou řídit. Zrovna teď zůstal Mojžíš s Hospodinem na hoře a jsou tam dlouho. Bůh Mojžíšovi vysvětluje, jak důležitý je den odpočinku. A Bůh také dává Mojžíšovi kamenné desky, kde je to desatero vyryté.
         
Děcka, znáte nějakou reklamu? Na co?  A nakupujete podle reklamy? 
A víte, co je lživá reklama?  - to je reklama, která slibuje něco, co ve skutečnosti není. Nebo třeba, že k nákupu dostanete dárek, ale nedostanete, protože už jsou rozebrané. Reklamy se snaží člověka oblbnout. Vnutit mu svůj názor. A to může být pořádný průšvih — člověk začne mít pocit, že žít bez bot Adidas, tepláků Puma, trička Nike nejde, že potřebujete k životu tyčinku Snickers, nářadí Bosch nebo auto Lexus. Že bez toho to prostě NEJDE!
     Izraelci, co čekali na Mojžíše, až se vrátí z hory, měli taky pocit, že bez něčeho to už dál NEJDE! Bez něčeho, co by jim zaručovalo, že je Bůh s nimi. Dokud tu byl Mojžíš, tak to šlo, ale co teď, když tu není?  A nestalo se mu něco? Co máme dělat, když ten, co Pánu Bohu nejvíc rozumí, je pryč? A co když ten tajemný, skrytý Bůh už vůbec není s námi? Pochybnosti jsou zákeřná věc — stačí pár takových otázek a i velké množství lidí najednou neví, co je tak docela pravda a co ne. 
     Izraelci pomalu dostávali strach: jak se s tím neviditelným Bohem domluvíme? To přece nepůjde… A pak někdo dostal nápad: co kdybychom měli sochu Boha? Jako mají třeba Amónci nebo Moábci – jako jiné národy? To je nápad! Budeme vědět, komu přinášíme oběti, kdo nás vede, budeme vědět, že je to někdo silný! Na sochu se dá sáhnout, když člověk pochybuje, budeme mít sochu, Bůh nikdy nebude daleko! A tak řeknou Mojžíšovu bratru Áronovi „udělej nám Boha, kterého je vidět!“ 
     Co má Áron dělat? Postavit se jim? Říct, že to se přece nesmí?! Asi by měl, ale je na to sám a nemá dost odvahy. Tak mi přineste náušnice a šperky, nejrůznější ochranné amulety a já vám toho Boha udělám… Vznikne socha zlatého býčka. Silný jako býk, to známe, to je prima, to je dobrá záruka, že se nám nic nestane. Jako by jim nestačilo, co doposud zažili, vysvobození z Egypta, vedení pouští i to, že uprostřed pouště měli tak akorát jídlo a pití….To přece taky bylo vidět! Ale oni chtěli sochu, a když ji Áron dokončil, řekli: Hurá, sláva, tohle je ten Bůh, který nás vyvedl z Egypta, konečně ho vidíme. A začnou slavit, zpívat, tancovat, je to čím dál větší paráda, až jsou najednou lidi úplně mimo. Jako v tranzu. Jako na drogách, tancují a tancují a volají hurá, hurá, hurá, ale jako by o sobě nevěděli.
     Pán Bůh na hoře to všechno viděl, přestal s Mojžíšem mluvit a hrozně moc se rozzlobil — tak oni takhle! Slíbili, že mě budou mít rádi a že mě budou poslouchat, ale při první příležitosti si dělají, co chtějí. To teda ne, takový lid já nechci! Je zle! Mojžíš popadne desky, na kterých je napsáno těch 10 pravidel a pospíchá dolů. A tam vidí tu hrůzu na vlastní oči, a taky se rozčílí. Roztříská desky o skálu — na co by vám byly, když nechcete poslouchat? Je zle. Zlobí se Hospodin, zlobí se Mojžíš. 
     Býčka úplně zničil. Spálil, rozemlel na prach, prostě úplně zdemoloval. Nic nezbylo. A teď si to vyřídí a Áronem: Árone, co to bylo?! Co jsi to udělal?! Jak jsi mohl něco takového dovolit?! Co já? Oni po mně chtěli sochu, protože ty jsi byl tak dlouho pryč! Já to zlato jen hodil do ohně a vylezlo z toho tohle… To je zbabělec! Nedokázal říct lidem, že se to nemá a teď hází vinu na ně! Mojžíš se s ním ale dál nezdržuje. Shromáždí všechny, kdo věří Hospodinu – skrytému Bohu (jsou to hlavně Lévijci, lidé z pokolení Lévi) a ty modloslužebníky potrestají.  
Teprve teď lidem dochází, co se stalo. Vlastně mohlo jít i o manipulaci. Víte, co to je – manipulace? obrázek ruky+slovo manipulace.
Má ten obrázek a slovo něco společného? 
Názorně např. můžeme přenést židli z místa na místo.
Latinsky se ruka řekne manus. Přenesli jsme židli, manipulovali jsme s ní. Slovo manipulace se ale používá spíš v přeneseném významu. Manipuluji s člověkem nebo skupinou lidí, aby to bylo k mému užitku nebo podle mého přesvědčení. Manipuluje se ani ne tak rukou, jako spíš slovem, mocí, vydíráním, ale třeba i tím, že budete vůči druhým podbíziví, budete lichoti nebo jim budete prokazovat zvláštní služby, nosit dárečky, aby pak udělali to, co chcete.
     Vlastně jako by ten býček zajistil, že Bůh se před námi neschová, že my si se svým Bohem můžeme tak trochu dělat, co chceme. Jako bychom řekli: Bože, my si tě hezky podržíme u sebe, jako prase v chlívku a budeš dělat, co my budeme chtít! 
     Spoléhání na falešné jistoty ani manipulace nejsou uchráněni ani křesťané. Nejlepším lékem na to je spoléhat na Boží blízkost a dbát na to, co nám Bůh říká. Tak zůstaneme Pánu Bohu věrní a můžeme i druhým dokazovat, že Bůh je tady s námi, i když ho nevidíme.
                  
     Pane a Bože, zůstáváš skrytý a nám je z toho někdy úzko. Někdy vymýšlíme pěkné hlouposti – abychom se ujistili, že jsi s námi. Někdy si Tě zas chceme všelijak naklonit. Pomoz nám, když tě hledáme, ujisti nás, že nejsme sami, že jsi s námi. A nauč nás, vyhnout se tomu, co je modla, co k tobě nevede. Amen.
     Sv 37 Čest vzdej
      
     Další den jde Mojžíš znovu na horu, aby promluvil s Hospodinem a poprosil ho o odpuštění. Izraelci ho moc, moc ho zklamali, ale stejně se modlí: Bože, odpusť jim, potrestej mě za ně, raději mě… Sebe nabízí jako oběť, která ponese viny druhých. Na druhých, na lidu, ke kterému patří, mu záleží víc než na sobě. A to dobře známe z příběhu Ježíše Krista, Božího Syna. Nasadil svůj život za nás. Dneska začíná tzv. velikonoční týden, kdy si připomínáme nejdůležitější část Ježíšova příběhu – tzv. pašije – příběh jeho utrpení. Začíná tím, jak velkolepě vjíždí Ježíš do Jeruzaléma a davy jásají. Ti samí lidé budou později volat Ukřižuj! My už víme, že Ježíš podstoupil smrt na kříži a byl vzkříšen. A že Bůh tu jeho cestu sebeoběti potvrdil. Tak jej teď můžeme společně chválit  
píseň 300 Hosanna a já přizvu děcka

ohlášky 

přímluvy zpívané 407 Ta touha hluboko je v nás 
+ modlitba Páně

poslání Mk 11.7-11+15-18
Oslátko přivedli k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. A ti, kdo šli před ním i za ním, volali: „Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!“
Ježíš vjel do Jeruzaléma. Když vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků a stánky prodavačů holubů; nedovoloval ani to, aby někdo s čímkoliv procházel nádvořím. A učil je: „Což není psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby pro všechny národy‘? Vy však jste z něho udělali doupě lupičů.“
Velekněží a zákoníci to uslyšeli a hledali, jak by ho zahubili; báli se ho totiž, protože všechen lid byl nadšen jeho učením.

požehnání 
Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, 
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

píseň 421 Otevřete brány 

 

      Velké Meziříčí 2. 4. 2023
vstupní slovo 
Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho. Požehnaný, jenž přichází v Hospodinově jménu. 
Žehnáme vám z Hospodinova domu. 
Hospodin je Bůh, dává nám světlo. 
Slavte svátek ratolestí, k rohům oltáře se ubírejte.
       Ž 118,24. 26-27

Sestry a bratři, svátek ratolestí naznačuje, že dnes budeme slavit společně s dětmi Květnou neděli. Vítejte v tomto nedělním ránu, do kterého nám žalmista zvěstuje: Hospodin bude chránit Tvé vycházení i vcházení, nyní i navěky. Amen

píseň 277 Chval Pána svého písní

modlitba Pane, 
v tomto světě se cítíme lecčím ohroženi a ohlížíme se po jistotách, po něčem, co by nás v životě pevně podrželo. Jako by tu bylo něco skutečně pevného a neproměnného! Odpusť, že jsme náchylní vsadit na falešné jistoty; že hledáme všelijaké lidské záruky namísto důvěry v tebe a spolehnutí na tvou blízkost, že se chytáme lidských slov namísto Tvých zaslíbení.
Chválíme tě za to, že ty jsi věrný Bůh. Amen

čtení 
Ex 20.2+4-6 Anička Čaňková
Já jsem Hospodin, Tvůj Bůh; já jsem Tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí.
Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.

píseň 115 Bůh je náš Pán a Král

vyprávění s dětmi 
    Jak vypadá Pán Bůh? (Má fousy? Nosí brýle? Je vysoký? Je malý? Chodí v obleku? Pokud děti začnou něco vymýšlet, zeptejte se, odkud to vědí.) Nevíme. 
Občas se maluje jako starý pán, ale to jen proto, že staří pánové bývají moudří a mocní, jako kouzelný dědeček z pohádky. Pán Bůh ale není žádný kouzelný dědeček! A my – i kdybychom natisíckrát chtěli - nevíme, jak vypadá. Jestli jste dobře poslouchali Aničku, víte dokonce, že to je dobře. Že si nemáme vytvářet nějakou představu Boha, že to Bůh nechce.

     Mojžíš je s Izraelci na cestě, putují pouští. A Mojžíš se občas lidu vzdálí a vyleze na horu, aby se potkal s Hospodinem. Ne tváří v tvář, ale aby ho slyšel. Už dostal od Boha deset pravidel – na každý prst jedno – aby Izraelci mohli dobře žít. Těm pravidlům se říká přikázání, ale jsou to spíš takové směrovky, kudy jít a jak žít než nějaké rozkazy. Znáte nějaké přikázání – Bůh je jen jeden, máme se klanět jen neviditelnému Bohu a ne si vytvářet bůžky, nemáme brát jméno Boží nadarmo, máme světit den odpočinku, starat se o rodiče, nemáme zabíjet, být nevěrní, krást, nemáme lhát a závidět. Mojžíš a Izraelci slíbili, že se těmi pravidly budou řídit. Zrovna teď zůstal Mojžíš s Hospodinem na hoře a jsou tam dlouho. Bůh Mojžíšovi vysvětluje, jak důležitý je den odpočinku. A Bůh také dává Mojžíšovi kamenné desky, kde je to desatero vyryté.
         
Děcka, znáte nějakou reklamu? Na co?  A nakupujete podle reklamy? 
A víte, co je lživá reklama?  - to je reklama, která slibuje něco, co ve skutečnosti není. Nebo třeba, že k nákupu dostanete dárek, ale nedostanete, protože už jsou rozebrané. Reklamy se snaží člověka oblbnout. Vnutit mu svůj názor. A to může být pořádný průšvih — člověk začne mít pocit, že žít bez bot Adidas, tepláků Puma, trička Nike nejde, že potřebujete k životu tyčinku Snickers, nářadí Bosch nebo auto Lexus. Že bez toho to prostě NEJDE!
     Izraelci, co čekali na Mojžíše, až se vrátí z hory, měli taky pocit, že bez něčeho to už dál NEJDE! Bez něčeho, co by jim zaručovalo, že je Bůh s nimi. Dokud tu byl Mojžíš, tak to šlo, ale co teď, když tu není?  A nestalo se mu něco? Co máme dělat, když ten, co Pánu Bohu nejvíc rozumí, je pryč? A co když ten tajemný, skrytý Bůh už vůbec není s námi? Pochybnosti jsou zákeřná věc — stačí pár takových otázek a i velké množství lidí najednou neví, co je tak docela pravda a co ne. 
     Izraelci pomalu dostávali strach: jak se s tím neviditelným Bohem domluvíme? To přece nepůjde… A pak někdo dostal nápad: co kdybychom měli sochu Boha? Jako mají třeba Amónci nebo Moábci – jako jiné národy? To je nápad! Budeme vědět, komu přinášíme oběti, kdo nás vede, budeme vědět, že je to někdo silný! Na sochu se dá sáhnout, když člověk pochybuje, budeme mít sochu, Bůh nikdy nebude daleko! A tak řeknou Mojžíšovu bratru Áronovi „udělej nám Boha, kterého je vidět!“ 
     Co má Áron dělat? Postavit se jim? Říct, že to se přece nesmí?! Asi by měl, ale je na to sám a nemá dost odvahy. Tak mi přineste náušnice a šperky, nejrůznější ochranné amulety a já vám toho Boha udělám… Vznikne socha zlatého býčka. Silný jako býk, to známe, to je prima, to je dobrá záruka, že se nám nic nestane. Jako by jim nestačilo, co doposud zažili, vysvobození z Egypta, vedení pouští i to, že uprostřed pouště měli tak akorát jídlo a pití….To přece taky bylo vidět! Ale oni chtěli sochu, a když ji Áron dokončil, řekli: Hurá, sláva, tohle je ten Bůh, který nás vyvedl z Egypta, konečně ho vidíme. A začnou slavit, zpívat, tancovat, je to čím dál větší paráda, až jsou najednou lidi úplně mimo. Jako v tranzu. Jako na drogách, tancují a tancují a volají hurá, hurá, hurá, ale jako by o sobě nevěděli.
     Pán Bůh na hoře to všechno viděl, přestal s Mojžíšem mluvit a hrozně moc se rozzlobil — tak oni takhle! Slíbili, že mě budou mít rádi a že mě budou poslouchat, ale při první příležitosti si dělají, co chtějí. To teda ne, takový lid já nechci! Je zle! Mojžíš popadne desky, na kterých je napsáno těch 10 pravidel a pospíchá dolů. A tam vidí tu hrůzu na vlastní oči, a taky se rozčílí. Roztříská desky o skálu — na co by vám byly, když nechcete poslouchat? Je zle. Zlobí se Hospodin, zlobí se Mojžíš. 
     Býčka úplně zničil. Spálil, rozemlel na prach, prostě úplně zdemoloval. Nic nezbylo. A teď si to vyřídí a Áronem: Árone, co to bylo?! Co jsi to udělal?! Jak jsi mohl něco takového dovolit?! Co já? Oni po mně chtěli sochu, protože ty jsi byl tak dlouho pryč! Já to zlato jen hodil do ohně a vylezlo z toho tohle… To je zbabělec! Nedokázal říct lidem, že se to nemá a teď hází vinu na ně! Mojžíš se s ním ale dál nezdržuje. Shromáždí všechny, kdo věří Hospodinu – skrytému Bohu (jsou to hlavně Lévijci, lidé z pokolení Lévi) a ty modloslužebníky potrestají.  
Teprve teď lidem dochází, co se stalo. Vlastně mohlo jít i o manipulaci. Víte, co to je – manipulace? obrázek ruky+slovo manipulace.
Má ten obrázek a slovo něco společného? 
Názorně např. můžeme přenést židli z místa na místo.
Latinsky se ruka řekne manus. Přenesli jsme židli, manipulovali jsme s ní. Slovo manipulace se ale používá spíš v přeneseném významu. Manipuluji s člověkem nebo skupinou lidí, aby to bylo k mému užitku nebo podle mého přesvědčení. Manipuluje se ani ne tak rukou, jako spíš slovem, mocí, vydíráním, ale třeba i tím, že budete vůči druhým podbíziví, budete lichoti nebo jim budete prokazovat zvláštní služby, nosit dárečky, aby pak udělali to, co chcete.
     Vlastně jako by ten býček zajistil, že Bůh se před námi neschová, že my si se svým Bohem můžeme tak trochu dělat, co chceme. Jako bychom řekli: Bože, my si tě hezky podržíme u sebe, jako prase v chlívku a budeš dělat, co my budeme chtít! 
     Spoléhání na falešné jistoty ani manipulace nejsou uchráněni ani křesťané. Nejlepším lékem na to je spoléhat na Boží blízkost a dbát na to, co nám Bůh říká. Tak zůstaneme Pánu Bohu věrní a můžeme i druhým dokazovat, že Bůh je tady s námi, i když ho nevidíme.
                  
     Pane a Bože, zůstáváš skrytý a nám je z toho někdy úzko. Někdy vymýšlíme pěkné hlouposti – abychom se ujistili, že jsi s námi. Někdy si Tě zas chceme všelijak naklonit. Pomoz nám, když tě hledáme, ujisti nás, že nejsme sami, že jsi s námi. A nauč nás, vyhnout se tomu, co je modla, co k tobě nevede. Amen.
     Sv 37 Čest vzdej
      
     Další den jde Mojžíš znovu na horu, aby promluvil s Hospodinem a poprosil ho o odpuštění. Izraelci ho moc, moc ho zklamali, ale stejně se modlí: Bože, odpusť jim, potrestej mě za ně, raději mě… Sebe nabízí jako oběť, která ponese viny druhých. Na druhých, na lidu, ke kterému patří, mu záleží víc než na sobě. A to dobře známe z příběhu Ježíše Krista, Božího Syna. Nasadil svůj život za nás. Dneska začíná tzv. velikonoční týden, kdy si připomínáme nejdůležitější část Ježíšova příběhu – tzv. pašije – příběh jeho utrpení. Začíná tím, jak velkolepě vjíždí Ježíš do Jeruzaléma a davy jásají. Ti samí lidé budou později volat Ukřižuj! My už víme, že Ježíš podstoupil smrt na kříži a byl vzkříšen. A že Bůh tu jeho cestu sebeoběti potvrdil. Tak jej teď můžeme společně chválit  
píseň 300 Hosanna a já přizvu děcka

ohlášky 

přímluvy zpívané 407 Ta touha hluboko je v nás 
+ modlitba Páně

poslání Mk 11.7-11+15-18
Oslátko přivedli k Ježíšovi, přehodili přes ně své pláště a on se na ně posadil. Mnozí rozprostřeli na cestu své pláště a jiní zelené ratolesti z polí. A ti, kdo šli před ním i za ním, volali: „Hosanna! Požehnaný, který přichází ve jménu Hospodinově, požehnáno buď přicházející království našeho otce Davida. Hosanna na výsostech!“
Ježíš vjel do Jeruzaléma. Když vešel do chrámu, začal vyhánět prodavače a kupující v nádvoří, zpřevracel stoly směnárníků a stánky prodavačů holubů; nedovoloval ani to, aby někdo s čímkoliv procházel nádvořím. A učil je: „Což není psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby pro všechny národy‘? Vy však jste z něho udělali doupě lupičů.“
Velekněží a zákoníci to uslyšeli a hledali, jak by ho zahubili; báli se ho totiž, protože všechen lid byl nadšen jeho učením.

požehnání 
Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, 
ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

píseň 421 Otevřete brány 

 

5.11.23 kázání rodinné

12. února 2024

5.11.2023. rodinné bohoslužby kázání

Celý článek

kázání 27.2.2022

7. března 2022 Celý článek
© 2025 VIZUS | webmaster | Používáme redakční systém Vizus CMS