Velké Meziříčí 3.11. 2024 se sv. VP (Dana)
sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího,
odkud přijde soudit živé i mrtvé
vstupní slovo a pozdrav
Kam odejdu před Tvým duchem, kam uprchnu před Tvou tváří? Zamířím-li k nebi, jsi tam, a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš.
I kdybych vzlétl na křídlech jitřní záře, chtěl přebývat při nejzazším moři, Tvoje ruka mě tam doprovodí, Tvá pravice se mě chopí. Ž139.7-10
Sestry a bratři, slova 139. žalmu nás uvedla do dnešních bohoslužeb, ve kterých budeme společně promýšlet další část apoštolského vyznání: Ježíš Kristus sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé.
Při dnešních bohoslužbách budeme společně slavit svátost večeře Páně.
Spolu s Janem apoštolem vám přeji: Milost a pokoj od toho, kterýž jest, kterýž byl a který přijíti má.
píseň 77 (sloky 1-4) Na Siónu se čest ti dává
modlitba
Chvála Tobě, Bože, za čas života, který nám dáváš. Chvála Tobě, že znovu a znovu smíme kTobě volat, pozvednout svůj hlas, abychom ti děkovali, abychom zpívali písně vděčnosti. Že otevíráš život i tam, kde bychom ho nečekali. I tam, kde jsme rezignovali... kolikrát už jsi nás překvapil. Kolikrát jsme se vzdávali, kolikrát jsme sami nad sebou a také nad druhými zlomili hůl...
Ty se ale nikdy nevzdáváš, ty stále znovu probouzíš k životu i to, co v našich očích zahynulo. Ty proměňuješ kamenná srdce. Bože, prosíme, buď s námi svou životodárnou silou i v tuto chvíli. Proměňuj nás svým Duchem, aby se každý náš sebeslabší nádech proměnil ve zvučný zpěv chval a díků. Buď naší radostí, písní i nadějí. Amen
biblické čtení Iz 44.21-23 Pavel?
slovíčko Děcka víte, co to znamená toužit po něčem? A dychtit? Toužit nebo dychtit po něčem, znamená něco moc chtít. A to může být dobré - třeba když se chcete potkat s někým, kdo vám může předat nějaké rady, znalosti, nápady, myšlenky. I toužit po věcech nemusí být špatné - malíř touží po kvalitních barvách, kuchař po kuchyňském robotu, který mu usnadní práci. Ale toužit a dychtit může být taky velmi zlé, o tom dneska uslyšíte v nedělce.
píseň 334 Hříchy tvý tě jednou doženou
kázání Zvěstování k části vyznání víry „Odkud přijde soudit živé i mrtvé“ nám poslouží verše z 2. listu Petrova 3,10-13
Německý teolog Paul Tillich ve své slavné knize Odvaha být, předkládá řekla bych trefnou analýzu lidské úzkosti. Úzkost je podle něj síla, která člověka dokáže paralyzovat, uvrhnout do beznaděje a oddělit ho tak od veškeré vitality a nadějnosti života. A podle Tillicha má trojí podobu: je to obava ze smrti, obava z nesmyslnosti života a obava z viny a trestu.
Myslím, že Tillichovi se podařilo docela přesvědčivě popsat a vyjasnit, co se vlastně skrývá pod biblickým mluvením o lidském hříchu. Stejně jako lékař poznává podle příznaků pacientovu nemoc, tak my můžeme poznat naši vlastní hříšnost podle úzkosti, kterou plodí, a která se stává zjevnou nám i našemu okolí.
Jednodušší to mají ti, kdo bibli nečtou, ti se tím vůbec nemusí zabývat a mohou žít v radostné nevědomosti, zatímco když si nastavujeme zrcadlo evangelia, tak nám dochází kolik nepravdivosti, neochoty se nasadit, lhostejnosti a dalšího v nás je... A slova o přísném a spravedlivém soudu ještě mohou umocnit obavy a úzkosti a pocit špatného svědomí.
Ze všech různých křesťanských proudů a tradic, jako na potvoru, nejhlasitěji zaznívá toto slovo právě na reformační půdě hlavně od reformovaných, ale třeba i u Luthera čteme: „Každý den se dopouštíme mnoha hříchů a zasloužíme si jen trest“: Nutno říci, že u toho nekončí a s ještě větší intenzitou promýšlí otázku Boží milosti...
Ale zpět k apoštolskému vyznání - jako by nás chtělo myšlenkou soudu ještě víc přidusit, připomíná, že Kristův soud dopadne nejen na živé, ale i na mrtvé. Tedy není před tímto soudem úniku - není kam se schovat a zahrabat - „a když si ustelu v podsvětí, také tam budeš. I kdybych chtěl přebývat při nejzazším moři, Tvá pravice se mě chopí.“ Slyšeli jsme v úvodu bohoslužeb.
Co si tedy máme počít s tímto hrozivým soudem? Máme se bát? Přejmenovat dobrou zprávu - evangelium, raději na děsivou zprávu - horror/angelium? Verše z druhého listu Petrova jako by tomu odpovídaly. Scéna vesmíru, tavícího se žárem a otřásajícího se rachotem zanikajících nebes právě dvakrát nadějně nevyhlíží. A přece právě tento obraz má být pro nás nadějí a povzbuzením. Soud má být tím, co každý křesťan očekává a dokonce po soudu i může toužit. Jakto?
No, zkusme se podívat na soud z trochu širší perspektivy, než je obvyklé. Odložme aspoň proteď bujnou a zjednodušující fantazii, podle které bude Boží soud pouze rozdělením lidstva na dobré a špatné. V téhle fantazii příliš rychle pospícháme k hodnocení a výsledku soudu.
Jenže když o soudu v bibli čteme, nejde v první řadě o rozsudek, ale o samotný proces souzení. A už to samo o sobě je v podstatě dobrá zpráva. Znamená to, že žádný lidský skutek, žádná pohnutka, žádné úsilí nevyjde docela nadarmo. Že nic jen tak bezvýsledně nezapadne.Že žádný život nebude zapomenut, nevytratí se ve stínu životů slavných a připomínaných. To, že všichni a všechno stane před soudem, znamená, že naše obavy z úplné nesmyslnosti a pomíjivosti života jsou liché. Hospodin soudce promlouvá ke svému lidu: „Já jsem tě utvořil, jsi můj služebník, Izraeli, u mne nebudeš zapomenut.“ (Izajáš 44,21)
Ave světle toho, že u Boha nebudeme zapomenuti se i slova o soudu živých a mrtvých mění z děsivé pohrůžky v dobrou zprávu. Naši zemřelí - předkové, rodiče, přátelé, někdy i sourozenci nebo děti nejsou zapomenuti. Ani my nebudeme. Před každým zůstává ještě něco podstatného, dokonce zásadního, co teprve nastane. Každý má budoucnost. A na druhou stranu - ani všemožné zločiny a hrůzy ty staré i ty čerstvější jen tak lacino a snadno nezmizí za bezpečnou hranici promlčecí lhůty. Když dnes nevěřícně a znechuceně sledujeme, jak jeden útočí na druhého, jak různé podvody a tunely propadají bez soudu nebo oklikami do archivu a jejich aktéři se spokojeně a sebejistě usmívají, může být vědomí soudu pro nás vskutku útěchou. Božímu soudu nezůstane nic skryto. Tím tedy padají první dvě podoby úzkosti, o kterých píše Paul Tillich: úzkost ze smrti jako definitivního konce a úzkost z nesmyslnosti a marnosti pomíjivého života. Smrt není konec a život není marný - je to směřování k soudu, který směřuje k budoucnosti.
Stále ale zbývá ta poslední podoba úzkosti a tou je obava z vlastních vin a strach ze zatracení. Dobře víme, že před provinilostí není žádný člověk docela uchráněn. A zvlášť křesťané ve vztahu k Boží velikosti, pravdivosti, spravedlnosti a lásce ostře vnímají svou nehotovost, své chyby a nedostatky. Před Bohem nikdo není spravedlivý. Co by tedy mohlo být na Božím soudu nadějného?
Odpověď je prostá: Ježíš Kristus. To On vykoná Boží soud a On mu také vtiskne docela konkrétní podobu. Ježíš Kristus určí způsob jednání na tom soudu.
A tady už do našeho myšlení a mluvení o soudu bliká světýlko naděje. Je to, jako kdybychom přivedeni v poutech a s vědomím viny, vstoupili do soudní síně, a tam na místě soudce uviděli svého bratra, svého nejlepšího přítele, svého celoživotního souputníka, který za nás nasadil svůj život. Nemusíme si v duchu narychlo chystat výmluvy, omluvy a polehčující okolnosti pro svá selhání. Nemusíme propadat úzkosti a beznaději. Naším soudcem jednou bude Ježíš Kristus, a smyslem jeho soudu je vítězství pokoje, zahlazení všeho zlého kolem nás i v nás samých a naplnění světa odpouštějícím milosrdenstvím a radostí. Alespoň tak o tom svědčí jedna z právem nejcitovanějších částí Písma: „Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko? Kdo vznese žalobu proti vyvoleným Božím? Vždyť Bůh ospravedlňuje! Kdo je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a který byl vzkříšen, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás!“
vyznání vin, slovo milosti Dana, píseň 326 Ježíš hříšné přijímá eucharistická modlitba Dana
ohiášky Pavel přímluvy Bože náš, děkujeme za evangelium. Chceš pro nás dobrou budoucnost, ne zatracení. Ať nás pomyšlení na Tvůj soud i ta svátostná posila na cestu povzbudí k dobrému životu v pravdě, lásce a pokoji.
Prosíme, otevírej nám oči pro Krista v maličkých tohoto světa - na pomyslných okrajích lidských společenství.
Myslíme na lidi vězněné a nemocné, v těchto dnech se zvlášť přimlouváme za pozůstalé, které stesk po blízkých docela ochromil.
Prosíme za lidi, kteří utíkají před válkou a touží po domově. Předkládáme Tvé hojivé přítomnosti lidi osamělé a nemohoucí. O Tvou podporu prosíme pro lidi, kteří se pohybují na hraně závislosti i pro lidi závislé.
Myslíme na ty, kteří jsou druhými umlčováni a odstrkováni.
A prosíme Pane za naše rodiny, za hledání společné řeči mezi různými generacemi, za touhu porozumět.
A v důvěře Tě prosíme Kristovými slovy:
Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno Tvé. Přijď královstvíTvé.
Buď vůle Tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes. A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. NeboťTvé jest království i moc i sláva na věky. Amen.
píseň 672
poslání Jako poslání si odneste řadu otázek z podobenství o posledním soudu:
Kdy jsme Tě viděli hladového a nasytili jsme tě?
Kdy jsme tě viděli jako pocestného a ujali jsme se tě nebo nahého a oblékli jsme tě?
Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou? Mt 25.37-39
požehnání
Kéž je nám Bůh milostiv a dá nám požehnání, kéž nad námi rozjasní svou tvář!
Ať je známá na zemi tvá cesta, mezi všemi pronárody tvoje spása!
píseň 777 Buď mojí nadějí