19. března 2025
Kázání při ekumenických bohoslužbách
Základem dnešního zvěstování jsou slova z Janova evangelia, která jsme právě slyšeli.
Evangelista Jan zachytil evangelium v jiné době a viděno českým kontextem i pro jinou dobu. Nebo se cítíte ohroženi pro svou víru? Jste otřeseni ostrým nepřátelstvím světa?
Takovou zkušenost mám málokdy. Sice se lidé často pousmějí, když jim řeknu, že jsem křesťan, a možná ještě víc, když řeknu, že jsem farářka, ale podle jejich reakcí se nezdá, že by mě nenáviděli.
Ale ano, svět dnes ohrožuje i nás – jen bych řekla, že jinak: lhostejností a nezájmem, tíhnutím ke svévoli a egocentrismu.
A jako Ježíšovi učedníci se docela přirozeně máme ptát, v jakém světě se vlastně pohybujeme, s kým spolupracujeme, zda navazujeme vztahy (nebo se vracíme jen k těm, kde jsme sami ok), jaké chytáme od druhých názory a životní postoje. A je fakt, že ani nám se někdy nevyhýbají úzkosti, které poměry světa občas vyvolají a naopak, že si i skrze radosti světa a v něm uvědomujeme vděčnost Bohu. Čas a síly, které vynakládáme, z větší části souvisí s tím, že svůj život zkrátka žijeme v tomto světě – tady a teď.
Žijeme tedy ve světě, ale zároveň Ježíš zmiňuje, že učedníci nejsou ze světa. To neznamená, že bychom přestali žít ve vztazích a vazbách nebo že by nás už nezajímaly zákonitosti a společenský život, že bychom žili nezávisle na politice a ekonomice. Ale! Znamená to, že i uprostřed toho všeho slyšíme a smíme důvěřovat, že patříme někomu jinému. Naše naděje, naše budoucnost a smysl žití rostou z jiného podhoubí:
- ne z tohoto světa - ale z toho, co pro nás učinil Kristus. A to nám dosvědčují mnohé příběhy – ty biblické i svědectví lidí kolem – a teď nemluvím především o velkých osobnostech, ale o lidech, kteří se nás dotýkají skrze svou pokoru, pravdivost, lásku, důvěru i naději.
Tihle lidé – a kéž se k nim můžeme počítat i my! - věděli a vědí, že Ježíš se pro ně cele nasadil. Už od svého narození, které bylo Boží akcí a rozhýbalo pastýře a mudrce a zároveň vzbudilo nenávist Heroda, přes jeho dobrou zprávu, kterou přinášel všem, kdo o to stáli a zároveň se našla spousta spravedlivých kritiků a těch správně zbožných a závistivců až po kříž a vzkříšení. To všechno Ježíš prošel proto, aby nám nabídl život před Boží tváří, život s Božím slovem, které díky němu dostalo naprosto zřetelnou podobu, život jako cestu s otevřeným koncem u Boha.
Na téhle cestě jsou důležité vztahy k Pánu Bohu a k druhým a osobní angažovanost v nich. Už to nejsou vztahy účelové a předem definované (jaké známe často třeba ze školy či práce: učitel – student; šéf - podřízený) - ale vztahy otevřené, opravdu mezi-lidské - protože do nich vstupujeme kvůli tomu, že ten druhý zkrátka a úplně obyčejně je také člověkem a Božím dítětem.
Na té cestě je důležitá – stejně jako u Ježíše - svoboda: důvěra, že nade mnou nepanují "zákonitosti" tohoto světa, že v nich sice žijeme a můžeme se jim podřídit a přizpůsobit, ale přece víme, že se můžeme rozhodovat jinak, protože Bůh, Boží slovo dává přednost lásce, víře a naději před setrvačností, zákonem a slepou poslušností. Bůh skrze svého Syna vytváří prostor svobody. A to platí třeba i v tom, že nemusím mít odpověď na každou otázku, že mohu ve své víře odmítnout to, co druzí přijímají a nedělat to, co druzí dělají a naopak dělat to, čemu se třeba pousmějí nebo co jim přijde ujeté. Orientujeme se přeci na tom, co nám Kristus otevřel a ukázal jako důležité a smysluplné - třeba taková dobrovolná služba, sdílení, soucit, pravda, která vede k pravdivosti a upřímnosti, nebo částečné sebezapření – o tom všem víme, že se to neztratí, že to má budoucnost u Boha.
Takovou podobu života Ježíš otevírá svým učedníkům a také o ni prosí. A prosí i pro nás! Prosí za ochranu od zlého; za posvěcení pravdou; za to, abychom hleděli na jeho podivuhodnou slávu; a aby v nás byla láska, jakou má Otec k Ježíši.
Tohle je obrovská zvěst. Ještě dřív, než sami Otce o cokoli prosíme, ještě dřív než se rozhodujeme, než cokoliv myslíme a konáme, máme slyšet, že Ježíš se modlí za nás a usiluje o nasměrování našeho života. Prosí za nás, abychom byli posvěceni pravdou, abychom se nebáli být jeho učedníky, kteří si nestěžují na to, že naše víra není populární, že působí často chatrně, že se nemáme znepokojovat tím, že se ve světě občas cítíme jako nazí v trní. Ježíš věděl, že to jinak nejde a my zas víme, že se za nás modlí. A co se mi zdá ještě důležité, že připojuje modlitbu také za ty, kteří uvěří skrze nás – to je skutečně povzbuzující, když nám tak často docházejí slova nebo síly pro svědectví.
Ježíš prosí, aby jeho učedníci neztráceli ze zřetele směr jeho cesty. Ta vedla od Boha k lidem - takříkajíc "z nebe na zem", zkrátka vede učedníky i nás do světa. A tímhle směrem do světa a ve světě ho mají a budou křestané následovat.
Neprosí svého Otce, aby se zbořil nepřátelský svět a zůstalo už jen to vysněné nebe; ani neprosí, aby se jeho následovníkům stala cesta víry jakýmsi výtahem ze světa do nebe.
Prosí za ty své, prosí za nás jinak:
abychom byli posvěceni v pravdě,
abychom věděli a nezapomínali, že jsme Boží…i když se našeho života bude chtít zmocnit šéf v práci nebo nabízeč štěstí nebo prodlužovač zdraví, nebo nás bude zevnitř chtít rozložit naše pýcha nebo svévole.
Patříme Bohu a Ježíš za nás prosí,
aby nám zůstala odvaha ke svobodě Božích dětí uprostřed malomyslnosti a otrocké poddanosti druhých.
Prosí, aby nám zůstala trpělivost těch, kdo vědí, že Boží věci v tomto světě mají svůj čas a příležitost.
A Ježíš také prosí, aby se nám neztratila radost těch, kdo vědí, že cíl jejich cesty je u Otce.
Pane Ježíši Kriste, Tvoje modlitba nám dává sílu. Děkujeme za Tvůj přístup k člověku, který v nás probouzí lásku a nezištnost. Za Tvé odhodlání a nasazení, které v nás vzbuzuje odvahu. Za pravdu, která usvědčuje všechno zlé co se děje v nás i kolem nás, ale zároveň nás nezatracuje. Děkujeme za Tvou slávu, která působí tak neslavně a přitom má takovou moc, že překonává i smrt, zlo a hřích i za Tvou důvěru, která probouzí naši víru. Amen