Velké Meziříčí 15. 12. 2024
vstupní slovo a pozdrav
píseň 435 Zvedněte brány svrchků svých
vstupní modlitba
biblické čtení Ex 19.3-6 + 1Pe 2.9-10 (kálefáci)
slovíčko Děcka, myslíte, že se farářem nebo knězem může stát i člověk, který třeba nevěří v Boha, který nedůvěřuje Pánu Bohu? Anebo člověk, který sice tvrdí, že Pánu Bohu věří, ale chová se bezohledně a sobecky?
Stát se to může…dneska si o tom budete vyprávět v nedělce. A pro nás je vždycky důležitější než co nám říká farář to, co nám říká Bůh a ještě konkrétněji, co nám říká Ježíš Kristus. Od toho se všichni máme učit, na něm se máme orientovat – faráři i nefaráři, zkrátka všichni, kdo se ke křesťanství hlásí. Zazpíváme si písničku, která je právě o tom, že nemáme skládat svoji naději ani v politiky, ale ani v učitele nebo faráře, ve vojáky nebo v lékaře. Ale svůj život máme opřít o Ježíše Krista…
píseň 188 Neskládejte v mocných naději
kázání Mk 3.13-19
Dnes se ještě na skok před Vánoci vrátíme k apoštolskému vyznání víry. Věřím svatou církev obecnou… Co to je?
Na počátku slyšíme jména dvanácti povolaných apoštolů. Vlastně v tom můžeme trochu vidět jakousi zakládací listinu té „svaté církve obecné“. Církev není nějaká anonymní organizace s přednastavenou definicí svého poslání, ani instituce s danou hierarchií. Církev to je těch dvanáct jmen – dvanáct příběhů, dvanáct existencí, které se najednou, z nějakého důvodu ocitly vedle sebe. Nutno hned přiznat, že je to mimo jiné dvanáct celkem nedokonalých existencí a nedokonalých příběhů a pak se přidávají další v Jeruzalémě o Letnicích a v Antiochii, Damašku, Efezu, atd. a přes Velkou Moravu, přes husity a Jednotu bratrskou a všelijaká protivenství třeba vzniká i místní sbor českobratrské církve tady ve Velmezu. Na té listině přibývají jména a nakonec se tu objevují i ta naše a příběhy nás, kteří jsme se z nějakého důvodu ocitli vedle sebe – třeba právě dnes. Církev svatá obecná - to jsme nakonec i my, podobně nedokonalé existence jako ti na počátku. Kde se tu ale ta církev vzala, kde my jsme se tu ocitli?
Asi k tomu došlo různými způsoby - prostě rodinná tradice, nebo nás oslovili přátelé, nebo jsme našli v církvi někoho pro společný život, nebo jsme hledali nějaké duchovní zakotvení, nebo jsme naprosto nečekaně poznali společenství,– jednou jsme třeba zabloudili na bohoslužby... nebo je možná církev jediným společenstvím, které člověku zbývá – od čtvrteční biblické o Josefovi ve vězení myslím na jednoho navrátivšího se vězně, pro kterého se společenství pár lidí v Bystřici skutečně stalo jediným místem, kde se cítil přijatý. Těch důvodů, proč jsme tu spolu, může být povícero - ale podstatné je to, co je za nimi. Ježíš zavolal k sobě ty, které si vyvolil... tedy i nás, aťsi byly ty okolnosti všelijaké. A to jeho povolání má jednu zásadní zvláštnost. Věříme, že nás vedle sebe postavil Kristus. Sami od sebe bychom si možná vybrali jinou partu (a do jiných taky patříme). To je velký rozdíl mezi církví a ostatními organizacemi - tady nejde jen o to, co jsme si vybrali my sami. To někdo jiný si vybral nás a nejspíš čeká, co z toho vzejde.
Dovedu si představit, že už první učedníci ze sebe navzájem nebyli nadšení. Možná řecky vychovanému Filipovi dost vadili venkovani z Galileje Jakub a Jan (nazvaní synové hromu - snad dokonce nějací náboženští radikálové, kteří nemají pro ránu daleko). Někomu asi moc neseděl zbrklý a trochu nechápavý Petr (ještě ke všemu zapře...), jinému zas vadil pochybovačný Tomáš, nebo že mezi ně patřil i zrádce Jidáš. Už jenom z těch jmen dvanácti apoštolů se dá vyčíst, že to byla dost zvláštně poskládaná skupina. Žádný elitní klub… a přeci je církev místo, kde se scházejí lidé Kristem povolaní.
Ale když věříme svatou církev obecnou, jak je to potom s tou svatostí? Vždyť jestli něco můžeme s jistotou konstatovat, tak právě to, že je to společenství ne-svatých lidí, už se trochu známe. Jenže slovo „svatý“ v bibli neznamená nějakou mravní kvalitu těch, kteří jsou takto označeni. Slovo „svatý“ znamená především jejich oddělenost, jinakost. Že je církev svatá, to vlastně není odpověď na otázku, jaká církev je (i když by nás to možná takhle svádělo), ale PROČ tu je... Je tu proto, aby byla jiná a tou svou jinakostí, aby odkazovala ke svatému – k jedinečnému Bohu. „Budete mi lidem zvláštním“ - slyší Izraelci. A po celou dobu své existence si tuto svoji zvláštnost, jinakost, svatost uvědomují. Už tím, že na rozdíl od svého okolí Boha nemohou zobrazit. Že jim Bůh neslibuje snadný život založený jen na náboženských úkonech. Jsou pro ostatní svět jakýmsi znamením, svědectvím odkazujícím k Bohu. A zvláštní je, že mohou být znamením dokonce i tehdy, když nejsou zrovna dobrým příkladem, protože Bůh má moc skrze ně i tehdy působit.
Možná tím největším svědectvím o Bohu je především to, že tady Boží lid vůbec ještě je (ať už církev nebo Židé). Navzdory své ubohosti, navzdory selháním. Právě tehdy, když už lidé nemají moc, co ukázat, se teprve může ukázat Bůh - se svou mocí. Jeho svatost nějak zazáří na té naší upatlanosti. A naším úkolem je především nebránit mu. Josefův příběh, který čteme teď na biblické, to hezky ilustruje. Když se Josefovi dařilo, věděl, že to není jeho zásluha, že mu zdar Bůh daroval. A stejně bych mohla mluvit zas o jiných postavách, které - když se jim nedařilo, tak to předkládali Bohu nebo když něco udělali špatně, měli to komu vyznat, aby mohli dál žít – i s tím, že věděli, jakou ostudu Pánu Bohu udělali.
Jednoduše a trefně to vyjádřil Dietrich Bonhoefer - církev je tu proto, aby se „pokusila dát prostor Božímu působení“ v tom je její svatost a velikost. Pokoušíme se nechat Pánu Bohu prostor a zároveň víme, že se evangelium nekáže a svátosti nevysluhují jinde a jinak, než skrze církev a její jednotlivá společenství…Nepamatuju si už, který z katolických teologů mluvil o tom, že církev je promítacím plátnem Božím – to je takový hezký obraz.
Věříme církev svatou a obecnou – tedy doslova katolickou (tedy i my evangelíci jsme v původním smyslu toho slova katolíky – jsme součástí obecné církve). Vždycky se našly v křesťanstvu skupiny, které si o sobě myslely, že jedině ony správně následují Krista. Jenže když vyznáváme o církvi, že je obecná = katolická - tak vyznáváme, že ta pravá církev, kterou si Kristus povolává, se táhne napříč našimi církevními škatulkami. A že ten způsob prožívání víry u sousedů za plotem může být jiný - a přece ne špatný. A zároveň víme, že nám jako pomocné orientační měřítko dali reformátoři právě jen ty dvě věci - že církev je tam, kde se káže evangelium a kde se vysluhují svátosti po vzoru Kristově.
Ještě poslední myšlenka - profesor systematické teologie Jan Štefan, který má rád aforismy, občas připomínal: Ježíš kázal Boží království - a přišla církev. Ano, církev tvoří lidé a žádný ideál, jak by měla vypadat, prostě není. Už od počátku to tak Ježíš zamýšlel - když povolával učedníky, když si povolává nás. Zvolil si právě tento způsob, jak do světa vnášet evangelium a tu a tam záblesky Božího království. Skrze lidi všelijak pochybné a zklamávající, kteří ovšem na vlastní kůži poznali Boží věrnost a potřebu odpuštění s možností nového začátku a také sílu společenství. Tihle povolaní lidí mohou spíš než na svou skvělost ukazovat na Boha, který je navzdory všemu doprovází svou láskou a dobrotou.
píseň 693 Radujte se bratři
Ještě před ohláškami mám pro vás smutnou zprávu – někteří jste si už asi všimli parte dole na nástěnce. Zemřel Jan Bureš, člen našeho sboru, kterého jsme občas vídali na bohoslužbách. Protože se na jeho přání nebude konat pohřeb, rozloučíme se krátkou připomínkou jeho života a modlitbou.
Jan Bureš se narodil 19. května 1948 jako čtvrtý z pěti dětí Janovi a Terezii Burešovým a nedlouho po svém narození byl zde v Husově domě pokřtěn. Rodina pocházela z Dobré Vody, kde Jan prožil celé dětství. V Třebíči se vyučil kovářem a během života se pak živil kovárenskými pracemi a svářením - nejprve ve Stavebním zemědělském sdružení (později Agrostavu) a pak až do důchodu v Agadosu. V roce 1970 se oženil s Annou Mikuláškovou a zpočátku ještě bydleli v Dobré Vodě, kde prožil první léta svého života i syn Martin. Pak si postavili řadový dům ve Velkém Meziříčí a po přestěhování se jim narodily ještě dcery Lenka a Jitka.
Jan Bureš měl rád koně, a kovářské práce měl i jako koníčka – často koval či svařoval něco pro rodinu, sousedy a známé v kovárničce po tatínkovi. Pomoc neodmítal ani sousedům a v důchodu pak vypomáhal zeťovi s hydroizolacemi. Byl společenský, rád četl a poslouchal hudbu, obzvlášť dechovku. A dost času trávil se svými vnoučaty, která měl moc rád.
Jan Bureš zemřel po krátké těžké nemoci 11. prosince. Přestože musel zůstat v nemocnici, rozloučil se s celou velkou rodinou a umíral v přítomnosti dcery.
Ke chvíli loučení patří vděčnost za život. Všechno dobré, co jsme od Jana Bureše přijali, můžeme přijmout jako požehnání pro náš život i jako jeho životní poselství.
Ztišíme se k modlitbě…povstaňme
Pane Bože,
vždycky, když se takhle loučíme, tak nás přemáhá smutek osamění i tíseň. Prosíme Tě, ať dovedeme nejen truchlit,
ale také vnímat: s vděčností to, co jsme dostali a především život ve vztazích. V tuto chvíli děkujeme za život našeho bratra Jana Bureše. Prosíme, přijmi ho do svého nebeského domova.
Děkujeme za vztahy, ve kterých žijeme a ze kterých můžeme čerpat.
Děkujeme, že jsi tu pro nás; a když procházíme všelijakými zkouškami, že nás slyšíš, že nasloucháš tomu, co se děje v našem nitru a že máš pro nás vždycky čas.
Prosíme Tě, naplň naše srdce důvěrou a nadějí, abychom dovedli svěřovat své milé do tvé lásky, která nepřestává, ale je s námi stále.
A prosíme ještě - než nastane náš čas odejít – daruj nám moudrost a sílu k dobrému, naplněnému životu. Amen
píseň 732 Do tvých starostí
ohlášky Míša
přímluvy
píseň 127 Dobrořeč má duše Hospodinu
poslání a požehnání
píseň 672 Jak dlouhá píseň bez konce