12.1.2025 Velké Meziříčí Markéta Slámová

19. března 2025

Velké Meziříčí 12. 1. 2025 

Ve jménu Boha Otce, Syna i Ducha svatého se scházíme. 

Vítejte, sestry a bratři na dnešních bohoslužbách, do jejichž začátku nám apoštol Pavel zvěstuje: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a dar a přítomnost Ducha svatého ať je se všemi námi

Leitmotivem dnešních bohoslužeb se nám stanou verše Ž130:   
Budeš-li mít, Hospodine, na zřeteli nepravosti, 
kdo obstojí, Panovníku?
Ale u tebe je odpuštění; tak vzbuzuješ bázeň.
Skládám naději v Hospodina, 
má duše v něho naději skládá, 
čekám na jeho slovo.                            Ž 130.3-5

píseň 756 Nový den svítá

modlitba Hospodine, Bože blízký i skrytý, trpící i vítězící,
Tebe, který do našich životů vnášíš důvěru i otazníky, prosíme o pomoc, abychom dokázali být v této chvíli s Tebou.
Abychom nezůstali jen u svých starostí,
abychom viděli i to, čím je náš život obdarován a uměli vděčně prožít radost.
Abychom nepřeslechli tvoje otázky a sami se nepřestali ptát, jak odpovědět na to, co nám život přináší.
Dej, abychom se o Tebe uměli opřít, a nechtěli se jenom utvrdit ve svých vlastních domnělých jistotách.
Abychom se dali znovu vést důvěrou, že budoucnost s tebou je dobrá, i když ji nemáme pod kontrolou.
V tobě je síla i prostor, abychom se jako lidé setkali a abychom spolu dovedli žít a vzájemně se dělit a sdílet. Dej nám sílu to nejenom vyznávat, ale také skutečně žít. Amen
čtení Ř 7,14-25 Dana

slovíčko Děcka, slyšeli jste někdy, že se o někom říká, že je idol? Někdy tak mluví lidé o tom, kdo vzbuzuje jejich úctu a respekt, koho zbožňují. Cokoliv ten člověk udělá, tak je skvělé, protože to udělal právě on. Pán Bůh tohle nechce. Ví, že i ten nejskvělejší člověk je pořád jenom člověk, který má své dobré i špatné stránky. Idol je vlastně modla – obraz, který si vytváříme – buď o druhých lidech, nebo o Bohu. Náš Bůh Hospodin nechce, abychom věřili idolům, ani abychom z něho dělali nějaký idol - nějaký předmět nebo si ho ztotožňovali s čímkoli, co v našem světě poznáváme. Náš Bůh je živý, zasahující, svébytný, nemůže být předmětem nebo obrazem někoho, koho jsme poznali. Je vždycky víc než myslíme. 
A vy si dneska budete s Dušanem povídat, co se stalo, když se potkal člověk, který věřil Hospodinu s člověkem, který věřil modle. A jak to celé dopadlo….
A ještě než půjdete do nedělky, tak si zazpíváme písničku, která bude dneska spíš k tomu, o čem si tu budeme povídat s dospělými. Ale Miloš Rejchrt ji napsal i pro děti, tak si ji zazpíváme společně

píseň 330 Odpusť

kázání

Sestry a bratři, z Pavlových epištol jsem vybrala dva verše, které nás uvedou do přemýšlení nad dalším článkem vyznání víry: Věřím odpuštění hříchů
Z prvního čtení připomenu verš: Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to já, ale hřích, který ve mně přebývá. Ř 7.20
A z 1 listu do Korintu: Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal nebyla marná…1 Kor 15.10
     Věřím odpuštění hříchů. Díky té stručnosti vypadá, že není nic jednoduššího než hřích pěkně diagnostikovat a téměř automaticky odpustit. Některá společenství i křesťanské proudy odtud začínají misii. Vždyť nikdo není bez hříchu… každý občas uklouzne, každý se dopustí nějakého jednání proti Bohu a bližnímu, každý někdy v životě selhal a cítil vinu. A pokud náhodou to člověk necítí, pak není zas tak složité takový pocit vyvolat. A od toho se pak odrazí a zvěstují evangelium.
     A jako by to nestačilo i v bibli najdeme místa, která jakoby takovému pochopení hříchu nahrávala. Včetně toho prvního čtení o hříchu, které nám četla Dana. Apoštol Pavel se tu odvolává na vlastní zkušenost. V jeho slovech slyšíme hořkost a rozčarování, které pociťuje nad vlastním selháním. Nad neschopností dostát tomu, co je správné, či co se po něm žádá. Ano, i Pavel jako by v tomto svém sebekritickém nářku postupoval cestou - od hříchu k milosti. I Pavlovi je ze sebe zle.
     Je ale tohle skutečně podstata toho, co nám říká Apoštolské vyznání a co píše Pavel bratřím a sestrám do Říma? Nemíjí se to s evangeliem? 
     Možná můžeme začít tak, že si všimneme pořadí slov v původním Apoštolském vyznání víry a i v tom našem novějším českém znění - nikoliv věřím hříchů odpuštění, ale věřím odpuštění hříchů (remissionem peccatorum). Rozdíl je to teologicky zásadní: Je prvotní hřích nebo Boží milost? Co předchází?
     Když se podíváme na Pavlův život, těžko bychom o něm řekli, že se utápěl v pocitech viny, když se rozhodl pronásledovat křesťany. Ve skutečnosti to přece s Pavlem bylo přesně naopak. Na vrcholku, v okamžiku největší sebejistoty, uprostřed úspěšné kariéry, s ním zatřásl Kristus. Zastavil ho a zaslepený Pavel zakusil milost a spolu s ní objevil hřích. Ona to vlastně původně vůbec nebyla Pavlova cesta k Bohu.  Byla to cesta Ježíše Krista k Pavlovi a ta přinesla milost a díky ní poznání vlastního hříchu, který už! – byl odpuštěn. Ježíš ho zastavil ne, aby ho potrestal, ale aby si Pavel přišel na to, kudy a kam a především proč vyrazit. 
     Trefně to vyjádřil Dietrich Bonhoeffer, když napsal: „Křesťan je člověk, který ví, že ho Boží slovo v Ježíši Kristu obviňuje, třebaže sám vlastní vinu necítí, a Boží slovo ho osvobozuje a ospravedlňuje, přestože také nic ze své spravedlnosti necítí.“ (vytištěný na kazatelně)
     Dokud budeme hřích chápat jen jako všemožné zlé skutky, chyby a dílčí prohřešky, ze kterých nás může Ježíš vysvobodit, pak jsme se ještě vůbec nedostali k jeho podstatě a hloubce. Zlehčili jsme hřích na pouhý povrch, a tak jsme zlehčili i samotnou Boží milost. Takové lehké a povrchní pojetí hříchu a tedy i milosti je tak slaboučkým odvarem z evangelia, že v sobě nemá žádnou sílu. Proti tomu se už od počátku znovu a znovu ozýval v církvi prorocký hlas. Hodně hlasitě byl kromě Pavla slyšet třeba ten Lutherův.
      Když budeme číst Pavla pozorně, zjistíme, že šel pěkně do hloubky a hřích pro něj není v první řadě zlý čin, ale zlý stav – je to jakási zákonitost, takový metronom tikající v našem nitru – ať už děláme v životě cokoliv, dobrého či zlého. 
     Tento vnitřní a stále přítomný tikot hříchu se snažili křesťanští myslitelé popsat termíny jako je prvotní či dědičný hřích. Později pro něj objevili třeba slovo odcizení nebo vykořenění. Společný všem těmto pokusům je důraz na hloubku. Na to, že hřích – tedy naše odtrženost od Boha – sahá hlouběji, než kam dohlédne naše svědomí nebo než kam dosvítí reflektor naší morálky, hlouběji než je naše pochopení dobra a zla nebo naše byť i hluboká sebereflexe. Že to, co mělo být spojeno, se propáralo až někam k jádru naší bytosti a ze své moci to nemůžeme spojit, propojit, dát do kupy.
     Možná si říkáte, jestli není takový pohled přehnaný a pesimistický? Řekla bych, že ne. Když pročítáte bibli, nejde tam jen o jakési kosmetické odbourání našich vnějších nedostatků a chyb, ale původ toho, proč nejsme schopni udržet hezké vztahy, žít naplno s láskou, ve víře a naději. Že to má někde hlouběji svůj kořen. A Bůh nás v tomhle nahlíží a bere vážněji, než kam jsme schopni dohlédnout sami. Bůh se nespokojí s vnějšími projevy – s tím, že už se zase bavím s bráchou nebo že udržím jazyk na uzdě, ale jde k podstatě věci – k našemu sobectví, pýše a ješitnosti a nejspíš ještě do větší hloubky než jakou známe nebo ji tušíme. Bůh jde až k základům našeho nejvnitřnějšího já a obnovuje je. Odpouští, abychom mohli nahlédnout naše motivace a naše jednání, které z nich vyplývá. Odpouští, abychom byli schopni nahlédnout pravdivě do vlastního nitra a dál žít a myslet a jednat…
     Ale někdo by mohl právem namítnout: proč ještě Pavel ve svém dopise naříká, když milost předchází hřích? Copak může omilostněný člověk ještě trpět a prožívat tak silně svou vinu? Může. Naše důvěra a víra není tak pevná, a ani Bůh se k nám nevlamuje proti naší vůli. A je dobré mluvit i o tom, co jsme pokazili a nezakrývat to. Netvářit se před sebou ani před světem, že jsme spolek dokonalých a nehříšných lidí. Hřích, který je naším hlubokým odtržením od Boha, uvnitř nás – křesťanů - trvá a vydává své nedobré plody. A jestli nás to trápí a stydíme se za to, je to v pořádku. Jestli je nám to líto, je to v pořádku. Jestliže ta bolest z roztržení nemizí a provází nás, je to v pořádku. Ale – a to je evangelium - nic z toho už není rozhodující. Mnohem důležitější je, že Kristus nás – všelijak potrhané, přikryl svým pláštěm. A to si můžeme vzájemně dosvědčovat, když na nás doléhají stíny hříchu. 
To hezky ilustruje ještě jedna Bonhoefferova myšlenka: „Sám o sobě jsem ubohý a mrtvý. Pomoc musí přijít zvenčí a ona skutečně přišla a stále znovu každý den přichází ve slově o Ježíši Kristu. Proto křesťan potřebuje křesťana, který mu řekne Boží slovo. Potřebuje ho stále znovu, kdykoliv je nejistý a klesá na mysli. Kristus v mém srdci je slabší než Kristus ve slově bratra. Ten prvý je nejistý, druhý je jistý.“ 

Hospodine, někdy se nám přesně tohle stává. Přestáváme věřit, že Tvá milost má větší slovo než naše odcizení. Anebo vidíme Tvou milost pro sebe a nepřejeme ji druhým…
Pane, věříme odpuštění hříchů – pro sebe i pro druhé, prosíme, ať Tvá milost způsobí, že se to nějak propíše do našich životů. Amen

píseň 320 Já chtěl bych, Bože můj

ohlášky Jenda nebo Lenka

přímluvy a modlitba Páně Pane Bože, je toho dost, na co nestačíme. 
Máme kolem sebe lidi staré, kteří potřebují své jistoty a laskavé klidné zacházení, 
děti, které potřebují pevné vedení, dobré vzory a pochopení, 
mladé lidi, kteří už chtějí žít svůj život, ale plnou zodpovědnost za něj nepřijímají, 
nemocné, kteří vědí, že už nebudou moci to, co dřív mohli, 
lidi, kteří sem přišli kvůli válce a touží po domově
víme o obětech válek a katastrof, zajatcích, hladomorech a bídě…a nevíme, co dřív, někdy je potíž i zvládnout všechny nároky vlastní rodiny.
Někdy máme chuť zavřít oči a zacpat si uši, jindy člověk pošle trochu peněz pro lepší pocit…
Prosíme, Pane, napověz nám, co udělat můžeme a co máme svěřit Tobě. Prosíme Tě za všechny, kteří pracují v různých pomáhajících organizacích, kteří slouží, kdo nasazují svůj život v první linii, komu záleží na tom, aby se druhým zlepšily životní podmínky.
V tichosti Ti předkládáme ty, jejichž tváře se nám vybavují, protože nám na nich hodně záleží:…

A v důvěře, že svět měníš nejen skrze nás, ale také skrze nás k Tobě společně voláme: Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi, chléb náš vezdejší dej nám dnes, a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům, a neuvoď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého, neboť tvé jest království i moc i sláva na věky amen

píseň 724 V pokoře srdce svého

poslání Jako slovo poslání slyšme části 103. žalmu 
Dobrořeč, má duše, Hospodinu, 
celé nitro mé, jeho svatému jménu!
Dobrořeč, má duše, Hospodinu, 
nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! 
On Ti odpouští všechny nepravosti, 
vykupuje ze zkázy tvůj život.
Nenakládá s námi podle našich hříchů, 
neodplácí nám dle našich nepravostí. 
Jak vysoko nad zemí je nebe, tak mohutně se klene jeho milosrdenství nad těmi, kdo se ho bojí; 
jak je vzdálen východ od západu, 
tak od nás vzdaluje naše nevěrnosti.

požehnání 
Ať Hospodin ti žehná a chrání tě
ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv
Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.

píseň 675 Andělé před Tebou kráčí