Milé sestry, milí bratři, přátelé našeho sboru,
přijměte velikonoční dopis s přáním, aby letošní slavení svátků bylo posilou a nadějí uprostřed dnů, které jsou poznamenány válkou. Jsou to právě Velikonoce, které svědčí o obrovské moci a síle uprostřed bezmoci. O pravdě uprostřed intrik, polopravd, strachu, touze po moci. O síle Boží lásky, která nese s člověkem úděl jeho hříšnosti a smrtelnosti a nechce to tak nechat. Kéž toto o letošních Velikonocích prožijete, pocítíte, promýšlíte a čerpáte z toho. Jménem staršovstva Vám přejeme nadějeplné velikonoční svátky
Dana Konvalinková, kurátorka a výpomocná kazatelka
Mgr. Ján Brian Kenneth Lauko, vikář
Mgr. Markéta Slámová, farářka
„Kristus, když byl vzkříšen z mrtvých, už neumírá,
smrt nad ním už nepanuje.“ Ř 6,9
Takhle, milé sestry a milí bratři, ap. Pavel shrnul, to oč jde o Velikonocích. Vzkříšení se netýká jen minulosti a jen Ježíše. Týká se i nás a naší budoucnosti. Apoštol na jiném místě uvádí: „až se naposled ozve polnice. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my živí proměněni.“ (1K 15,22) „Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil! Kde je, smrti, tvé vítězství? Kde je, smrti, tvá zbraň?“ (1K 15,54b-55) Vzkříšení je velká věc. Týká se minulosti i budoucnosti. Kristus byl vzkříšen – tam někde začíná naše naděje. Ve víře, že věci můžou dopadnout i jinak než čekáme.
Na konci bude vzkříšení z mrtvých pro všechny. K němu směřujeme, to je naše budoucnost. To naplňuje a převyšuje – prosvětluje vše, s čím se potkáváme ve svém životě, či už jsou to události radostné nebo smutné a tíživé. Ale co naše přítomnost, naše realita, životní situace? Týká se nás vzkříšení taky a teď? Vzkříšení je veliká radost, měli bychom se radovat. Ale co když mnohé z nás tíží různé větší či menší starostí, všelijak nahnutý život, pošramocené vztahy, vysilující zápasy, nemoce, smrt... Měli bychom stát s výhledem do budoucnosti, navzdory tomu, že náš život i život našich blízkých skončí smrtí a my s tím nic nenaděláme. Jsem přesvědčený, že vzkříšení není jenom záznamem minulosti ani jenom nadějí pro den soudný. Ale jak se nás může vzkříšení dotknout v naší přítomnosti? Vzkříšení můžeme zažít skrze velikonoční příběh v evangeliu. Vzkříšení a ukřižování Pána Ježíše Krista totiž patří k sobě. Kříž je tu pro nás jako míra Boží lásky. Je to důkaz lásky, která se v cestě k nám nezastaví před ničím. Pán Ježíš mluvil o tom jaký je Bůh milosrdný a odpouštějící, který vyhledává ztracenou ovci, dává znovu šanci synu, který Ho opustil a zklamal. O Bohu, který nás miluje z pouhé své milosti. Ale žádná láska si nevystačí s pouhými slovy a tak Kristus přinesl důkaz, že nás Bůh miluje více než svého vlastního Syna, více než svůj vlastní život. Zemřel pro nás, abychom my mohli uvěřit tak velké lásce, abychom ji mohli přijmout a aby nám byla zářící nadějí. Vzkříšení je Boží odpověď na Ježíšovo ukřižování. Vzkříšením Bůh říká – Ježíšova cesta je pravá, neskončí v nicotě. Jeho názory jsou tak závažné, že nejdou umlčet ani smrtí. Jeho příklad života je spolehlivý, můžete se ho držet. To, co vám Ježíš za svého života vykládal o Bohu, je pravda potvrzená Jeho vlastní obětí. Vzkříšení tedy znamená, že každý den se smíme opřít o Boží lásku, kterou nám Ježíš ukázal. O lásku, která si neklade žádné další podmínky. Možná to zní pro nás příliš abstraktně. Abstraktní a nepochopitelná je pro lidi, kteří nemají s Bohem žádnou zkušenost. My tu Boží lásku většinou neumíme prožít a přiblížit se jí jinak, než skrze konkrétní lidskou lásku mezi námi navzájem, skrze lásku lidí, kteří se nechali strhnout Ježíšovým příkladem a tu lásku nesou s sebou třeba v církvi a z ní ještě dál do celého světa. To vzkříšení se děje v tom, že člověk je „nakopnut“, uschopněn k lásce navzdory svým sobeckým sklonům a pohodlnosti a snaze mít třeba nad druhým navrch. Zvlášť konkrétně je to vzkříšení patrné, když to začne drhnout, když ta láska, kterou se pokoušíme žít, je nad naše síly. Když láska dostává na frak, když se člověk v druhém zklame a pak se bojí otevřít druhým, dát někomu znovu svou důvěru. To vzkříšení se děje tak, že Bůh mezi námi působí a narušená důvěra se nečekaně a nepochopitelně obnovuje. Znovu nacházíme k sobě cestu, jsme spolu schopni najít společnou řeč, mrtvé vztahy ožívají. To je Boží vzkříšení působící mezi námi.
Vzkříšení je též něco, co s námi děje ve křtu. Ve křtu totiž člověk umře svému starému já, aby byl vzkříšen, aby se znovu narodil. To nejde navodit z našich předpokladů, z našich sil, i kdybychom se snažili nevímjak. Křest totiž není pokus jak se stát lepším člověkem. Křest je chvíle kdy Bohu naopak odevzdáváme všechny své marné pokusy o nápravu a uděláme ve svém životě prostor pro Jeho působení. A teprve potom ten nový život můžeme přijmout z Jeho rukou. A křtem to nekončí. My, všichni pokřtění, se učíme znovu a znovu přenechávat svůj život Bohu. A On v nás obživuje svým Duchem Sv., všechny ty věci, které jsme si chtěli přivlastnit, nechat pro sebe a tak je dusili a umrtvovali. To je totiž možná to největší tajemství života – to že si ho pořád chceme přivlastnit a uzurpovat, abychom o něj nepřišli, abychom o něco nepřišli, abychom si ho co nejvíc užili. Ale tím, že svůj život odevzdáme Bohu, získáme nad ním ten správný nadhled, odstup a svobodu a užijeme si ho možná mnohem víc, dokonce bez ohledu na vnější podmínky. Vzkříšení potřebujeme na cestě víry, abychom nepřešlapovali na místě, ale aby byla obnovena naše odvaha jít dál, opouštět zažité formy i představy a objevovat Boha v nových souvislostech našeho života, v nových výzvách, které nám dává do cesty On nebo naše okolí. Kristovo vzkříšení přichází i tehdy, když narazíme na nějaké hranice nebo hranice svého strachu. Když už máme rovnou pocit, že je všemu konec, protože jsme všechno strašlivě zvorali – jako Petr, který Ježíše zapřel – a ejhle, vzkříšený Kristus vzkřísil jeho lásku i odvahu. Anebo jako ty ženy o velikonočním ránu, které šly k hrobu a měly pocit, že už se jdou jenom rozloučit. Jejich jedinou starostí bylo, kdo jim odvalí kámen a přitom to byl jejich nejmenší problém. Kolikrát my jsme si takhle zbytečně dělali dopředu starosti, viděli jen svá omezená řešení a své
problémy, a ono přitom záleželo na docela jiných důležitějších věcech. Vzkříšení potkáváme, když máme pocit, že už nás v životě nic nečeká, že už nemá cenu něco hledat, o něco se snažit a Bůh vzkřísí znovu náš zájem o život, o druhé, vzkřísí naši radost. Apoštol Pavel, který sám lecčíms prošel, to moc hezky vystihl: „Na všech stranách jsme tísněni, ale nejsme zahnáni do úzkých; jsme bezradní, ale nejsme v koncích; jsme pronásledováni, ale nejsme opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme poraženi.“ (2K 4,8-9)
Ján Brian Kenneth Lauko
10. 4. 9h Květná neděle – rodinné bohoslužby
12. 4. 17.30 modlitební setkání
18h předvelikonoční nešpor ve slovenštině
14. 4. 17h Zelený čtvrtek - pašije s koncertem Vox humana
15. 4. 9h Velký pátek – bohoslužby se sv. VP
17. 4. 9h Velikonoční neděle – bohoslužby se sv. VP
18. 4. 14h velikonoční procházka v okolí Tasova20. 4.
17.30 modlitební setkání
18h rozhovor nad biblí
24. 4. 9h bohoslužby
27. 4. 17.30 modlitební setkání
18h rozhovor nad biblí
1. 5. 9h bohoslužby
4. 5. 17.30 modlitební setkání
18h rozhovor nad biblí
8. 5. 9h bohoslužby se sv. VP povede synodní senior
Pavel Pokorný, po nich beseda a sborový oběd
12. - 16. 5. návštěva holanských hostů (sobota sborový výlet, večer beseda s Mikulášem Vymětalem)
15. 5. 9h bohoslužby s Mikulášem Vymětalem