modlitba
Dobrotivý Bože, vyznáváme, že nás to v posledních dnech táhne především k tomu, abychom se přimlouvali za všechny postižené válkou. Sluší se ale ponejprv Ti poděkovat – že jsme naživu, že jsme mohli přijít, že zachováváš život našim blízkým, opatruješ nás s otcovskou láskou a bdíš nad námi s mateřskou starostlivostí.
Když mluvíme o Tvé lásce a péči, dochází nám, že s námi je to jiné. Málo se staráme o Tvé království a málo přemýšlíme o Tvé vůli. Je pro nás těžké vybalancovat lásku k Tobě, k bližnímu a k sobě.
Svou silou se nedokážeme ze svého sobectví a lhostejnosti vymanit. I proto přicházíme před Tebe a prosíme Tě o odpuštění a sílu pro život v Kristově duchu.
Všichni, kdo prosíme o odpuštění, vyznejme společně:
Bože, smiluj se nade mnou.
Ticho
Milosrdenství Hospodinovo od věků až na věky. Bůh naděje ať zahrne vaše srdce radostí a mysl pokojem, abyste v jeho moci nalézali svobodu a nadějná východiska.
Děcka, dneska nebude slovíčko a zůstanete tu s námi, ale poprosila bych vás, kdo jste ochotní přijít, abyste během toho, jak Dana bude číst, pomohli nalepit obrázky těch, o kterých dneska víc uslyšíme – od Dany a pak v kázání.
Herodes, Herodiada, prorok Jan, Salome, kat + hosté na hostině
čtení Mk 6.14-29 Dana K.
píseň 4 Jen ty, Pane můj
kázání první čtení a Mk 1.14-15
Král Herodes se rozvedl, což bylo podle zákona možné. Rozvedl se ze zřejmého důvodu - aby si mohl vzít Herodiadu, kterou přebral svému nevlastnímu bratru Filipovi - a to už v pořádku nebylo. A prorok Jan na to otevřeně poukáže. Vlastně jen upozorní na to, že se nedodržuje zákon. A jde za to do vězení. Stejně jako ti Ukrajinci, kteří demonstrovali proti okupaci ruského státu na svém území, proti invazi, která je proti všem mezinárodním smlouvám a úmluvám.
Herodes předpokládal, že když je král, tak mu to projde. Panovníkům to často procházelo. V Herodově době byly zvláštní zákony pro svobodné a pro otroky. Jiná práva měli muži a jiná ženy. Ale Boží zákon v tomto smyslu měřil všem stejně.
Královna Herodias nechce slova Jana Křtitele o nějakých Božích zákonech poslouchat. Tlačí na Heroda, aby nechal Jana zatknout. A když Herodes Jana strčí do vězení, tlačí Herodiada znovu – „umlč ho docela!“
To však Herodes nechce. Jednak se asi bojí veřejného mínění - Jan byl oblíben. A navíc on tuší v Janovi velkou sílu. Po večerech, když je práce vyřízená a v paláci klid, nechá si ho z vězení přivést na kus řeči. „Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to muž spravedlivý a svatý, a chránil ho; když ho slyšel, byl celý nejistý, a přece mu rád naslouchal.“(v. 20) To je tedy dost zvláštní. Herodes žije ve světě úpadku, intrik a násilí a zároveň rád naslouchá prorokovi. Že by Heroda oslovilo Janovo evangelium? Možná, ale je příliš slabý a svou zapletenost do světa úpadku, intrik a násilí nedokáže odsunout a překročit.
Jeho žena má moc silný hlas. Umlč toho proroka!
Jednou má Herodes narozeniny. Napochodovali gratulanti, předáci z Galileje, velmožové. Na večírku tančila i princezna, kterou známe jako Salome. Tančí krásně, Heroda okouzlí. Herodes jí nabízí třeba i polovinu království. Co bys chtěla, Salome – za ten tvůj krásný tanec?
Salome se ovšem běží zeptat maminky, čím by jí udělala radost. „Požádej o hlavu Jana Křtitele.“ Salome plní matčino kruté přání a ještě si sama přisadí: Chci hlavu Jana Křtitele a přinést na míse!
Nevíme, jak moc si o sobě myslela, jak moc byla naivní, jak moc závislá na matce a jak moc si uvědomovala svou odpovědnost. Možná si myslela, že je to jen taková hra – stačí kliknout a je po člověku.
Král se velice zarmoutil. Mohl by svou přísahu odvolat. Přišel by tím sice o část své vladařské cti, ale nebyl by vrahem. Známe to, člověk něco řekne a pak vidí, že přestřelil. A teď co je víc? Čest nebo zdraví? Není náhodou lepší sám sebe trochu shodit, než bych někoho poškodila? (Koneckonců, sám Hospodin bere své slovo zpět, aby byl zachráněn život lidí – vzpomeňme třeba na Ninive nebo svět, na který už nikdy nesešle takovou potopu.)
Jsou tady ještě Herodovi rádci a celá narozeninová společnost. O nikom z nich však nečteme, že by s králem promluvil a odsoudil to přání.
Herodes svůj stín nepřekročil. Naslouchal Janovi – slyšel boží slovo, ale světské starosti, vábivost majetku a všelijaké touhy to slovo zadusily…
Poslal kata s příkazem přinést Janovu hlavu. Když to uslyšeli Janovi učedníci, přišli, odnesli jeho tělo a uložili je do hrobu.
Tak je zavražděn nevinný člověk, který říkal pravdu. Kdo je jeho smrtí vinen? Kdo je za to zodpovědný?
Je fakt, že pro motivy jednotlivých aktérů můžeme mít určité
pochopení. Královna Herodias možná Heroda milovala a její agresivní reakce na Janova slova možná byla v jistém slova smyslu sebeobranou. Rozumíme tomu, sami víme, jak je někdy blízko od myšlenky k činu.
Herodes jako král nechce ve svém postavení ztratit kredit, nechce si podkopat autoritu, kterou by asi jako král měl mít. Kdo nikdy nepronesl něco neuváženého?
Kat? No, ten si přece plnil své pracovní povinnosti.
A Salome? Kdo by se na ni zlobil, že poslechla matku.
Je fakt, že pro motivy jednotlivých aktérů můžeme mít určité pochopení. A přece výslednicí motivů všech zúčastněných osob je brutální zločin. Příběh ukazuje, jak nebezpečná past může vzniknout, když se setká zbabělost jedné osoby se záští osoby druhé, a přistoupí-li k tomu naivita osoby třetí a lhostejná poslušnost osoby čtvrté.
Je to příběh z bible, který k nám mluví - v postavách příběhu můžeme zahlédnout i sami sebe:
V postavě královny Herodiady můžeme vidět obraz naší vlastní zloby a touhy umlčet pravdu, v postavě krále Heroda obraz naší vlastní slabosti, naší zbabělosti a strachu. V postavě princezny Salome obraz naší naivity a nezodpovědnosti, a v postavě kata obraz naší vlastní poslušnosti, kterou nezajímá nic než rozkaz. Narozeninoví hosté jsou zrcadlem zábavy a lhostejnosti.
Jednotlivé osoby příběhu vypovídají také o nás samotných, o našem nastavení duše a naší toleranci ke zmíněným záporným vlastnostem. Omlouváme víc slabost, vztek, naivitu, poslušnost, zbrkle vyřčené slovo?
Vyprávění o Janu Křtiteli je zapsáno v příběhu Ježíše Krista, je v evangeliu. Tam čteme, že když byl Jan uvězněn, odebral se Ježíš do Galileje a kázal: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. Jan byl zatčen a Ježíš vystoupí a káže úplně to samé, co kázal Jan.
Ve světě kolem Jana Křtitele najdeme pomstychtivou ženu, váhavého muže ve vysokém postavení, naivní krásnou dívku, spravedlivého hrdinu, neúprosného kata a velkolepou hostinu s hosty, kteří si možná o Herodovi, Herodias i Salome myslí leccos, ale tleskají jim.
Do takového světa vstoupil Boží syn. Nezalekl se ho. A když Jana Křtitele zavřeli, vystoupil veřejně a kázal to samé co on.
O pár let později Pilátovi pontskému taky nechce do vraždy, ale je „donucen“ okolím - prokáže se jako slaboch.
A náš svět? Pomstychtivá žena, váhavý muž ve vysokém postavení, naivní krásná dívka, spravedlivý hrdina, velkolepá hostina i neúprosný kat a mohli bychom přidávat další charaktery.
Věříme, že i do takového světa Boží moc vstupuje. Věříme, že právě do tohoto světa vstupuje Boží moc. Obecná lidská moudrost by řekla, že náš svět není jiný než ten kolem Jana Křtitele, ale není pravda. Náš svět jiný je. Náš letopočet je totiž po Kristu.
Když zprávu o Janově smrti uslyšeli jeho učedníci, přišli, odnesli jeho tělo a uložili do hrobu. Když zemřel Ježíš, přišel Josef z Arimatie, zavinul jeho tělo do plátna a položil do hrobu. Tím však jeho příběh zdaleka nekončí – však vy víte. Amen